ECLI:CZ:US:2021:2.US.1256.21.1
sp. zn. II. ÚS 1256/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem nám. Republiky 5, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021 č. j. 33 Cdo 3074/2020-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že uvedené usnesení je v rozporu s jeho základními právy dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatel byl v minulosti vlastníkem tam specifikovaného rodinného domu a přilehlých pozemků (dále jen "nemovitosti"). V roce 2009 stěžovatel (dárce) uzavřel se svým synem (obdarovaným) darovací smlouvu k id. 1/2 předmětných nemovitostí; k druhé id. 1/2 nemovitostí uzavřel kupní smlouvu. Nemovitosti však byly zatíženy zástavním právem a byla nařízená exekuce k vymožení dluhu stěžovatele ve výši 612 051 Kč, pročež obdarovaný syn ještě před převodem vlastnického práva k nim uhradil stěžovatelův dluh prostřednictvím úvěru. Určitou dobu obýval předmětné nemovitosti jak stěžovatel, tak i jeho syn s rodinou. V roce 2015 se však jejich soužití značně zhoršilo vlivem agresivního chování stěžovatele. Situace kulminovala v roce 2016, kdy se stěžovatelův syn i s rodinou museli z domu odstěhovat a proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro přečiny poškození cizí věci, týrání osoby žijící ve společném obydlí, nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování, kterých se dopustil v období od září 2015 do září 2016. V průběhu trestního stíhání znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dospěl k závěru, že stěžovatel v inkriminované době trpěl těžkou duševní poruchou, která je trvalého charakteru, pročež došlo k zastavení trestního stíhání stěžovatele pro nedostatek jeho trestní odpovědnosti. Stěžovateli bylo soudem uloženo ochranné léčení v ústavní formě, resp. posléze ve formě ambulantní. Soudní znalec doporučil synovi stěžovatele, aby podal návrh k zahájení řízení o omezení svéprávnosti stěžovatele. Prvostupňový soud tomuto návrhu vyhověl, avšak odvolací soud jej zamítl. Rovněž z podnětu stěžovatelova syna rozhodl místně příslušný obecní úřad o zrušení údaje o trvalém pobytu stěžovatele na příslušné adrese. Pod vlivem shora popsaných událostí se stěžovatel rozhodl v dubnu 2019 odstoupit od darovací smlouvy k id. 1/2 shora uvedených nemovitostí. Stěžovatel synovi v dopise vyčetl, že a) se jej údajně snaží zbavit možnosti dožít v předmětných nemovitostech, b) podal k obecnímu úřadu návrh na zrušení údaje o trvalém pobytu stěžovatele, c) podal k soudu návrh na omezení svéprávnosti stěžovatele, d) nejevil o stěžovatele zájem v době, kdy mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě.
3. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2020 o stěžovatelově žalobě tak, že zamítl žalobu na určení, že odvolání daru bylo učiněno platně (výrok I), zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem darovaných nemovitostí ve shora uvedeném rozsahu (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že důvody pro odvolání daru nejsou dány. V této souvislosti okresní soud poukázal na to, že stěžovatel předmětné nemovitosti převedl na syna, aniž by s ním uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene nebo jiného práva stěžovatele užívat tyto nemovitosti. Dále okresní soud podotkl, že údaj o místě trvalého pobytu plní pouze evidenční funkci a nezakládá ani nepopírá právo stěžovatele užívat dotčené nemovitosti. Následně okresní soud zdůraznil, že obdarovaný se k stěžovateli nechoval v rozporu s dobrými mravy. Naopak byl to obdarovaný syn, kdo se musel v důsledku neakceptovatelného chování stěžovatele odstěhovat i s rodinou z nemovitostí, jejichž byl vlastníkem a v nichž žil. Nakonec okresní soud uzavřel, že v rozporu s dobrými mravy nebylo ani podání návrhu na omezení svéprávnosti stěžovatele, neboť tento návrh vycházel ze závěrů a doporučení soudního znalce, přičemž samotný průběh a výsledek soudního řízení o omezení svéprávnosti stěžovatele nemohl jeho syn nijak ovlivnit.
4. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2020 tak, že rozsudek prvostupňového soudu v napadeném výroku II potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku jej změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku poukázal na povinnost stěžovatele v odvolání daru specifikovat, čím přesně obdarovaný hrubě porušil dobré mravy vůči stěžovateli, jež plyne z §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "předchozí občanský zákoník"). Dokazování proto bylo možné vést pouze ve vztahu k těm skutečnostem, které stěžovatel označil ve výzvě k vrácení daru, přičemž žádné jiné skutečnosti nebo tvrzení stěžovatele nejsou právně významné a je nadbytečné vést ohledně nich dokazování. Chování, které stěžovatel synovi vytkl ve výzvě k vrácení daru, přitom odvolací soud nekvalifikoval jako chování v hrubém rozporu s dobrými mravy. Krajský soud se naopak v podstatných bodech ztotožnil se shora uvedenými závěry okresního soudu.
5. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelovo odvolání odmítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému synovi náklady dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění podrobně popsal, k jakým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů dospěly nižší soudy. V návaznosti na to uvedl, že dle jeho ustálené judikatury dojde k naplnění skutkové podstaty dle §630 předchozího občanského zákoníku pouze tehdy, pokud je jednání obdarovaného vůči dárci objektivně tak závadné a společensky neakceptovatelné, že nevznikají žádné pochybnosti o jeho hrubém rozporu s dobrými mravy; naopak pouhé subjektivní přesvědčení stěžovatele o neakceptovatelnosti synova jednání není dostačující pro naplnění podmínek pro (platné) odvolání daru. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že z hlediska určitosti je k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným; obecné a nekonkretizované tvrzení totiž nemůže být ani předmětem dokazování. S ohledem na uvedené pak uzavřel, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyhověl všem požadavkům plynoucím z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Konstatoval, že nižší soudy vedly řádné dokazování ve vztahu ke všem dostatečně konkretizovaným skutečnostem, které stěžovatel ve svém dopise uvedl (tj. ve vztahu k vytýkanému podání návrhu na omezení svéprávnosti stěžovatele a podání návrhu na výmaz údaje o trvalém bydlišti stěžovatele na předmětné adrese), z provedených důkazů dovodily korektní skutková zjištění a dospěly k přiléhavým právním závěrům. Naopak dovolací námitky stěžovatele jsou založené na jiném skutkovém základu, než byl na základě provedených důkazů zjištěn v řízení před nižšími soudy. Stěžovatelovo dovolání proto odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, když z jeho odvolání daru "vypreparovaly" pouze některé důvody, které se jim hodily, a dalšími důvody se nezabývaly. V této souvislosti poukazuje především na to, že obecné soudy se řádně nezabývaly vytýkanou absencí zájmu obdarovaného syna o stěžovatele v době trvání soudem nařízeného ochranného léčení v ústavní formě, jakož i na to, že řádně neposoudily nedodržení (neformálního) slibu obdarovaného syna, že stěžovatel bude moci v darovaných nemovitostech dožít. Má za to, že obecné soudy měly provést dokazování i ve vztahu k těmto skutečnostem, neboť stěžovatel je dostatečně konkretizoval. Další stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že obecné soudy porušily stěžovatelova základní práva, neboť prvostupňový soud posuzoval věc podle zákona, který na věc nedopadal. Poslední stížnostní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v průběhu jednání mu neumožnily, aby se osobně - tedy nikoli prostřednictvím svého právního zástupce - vyjadřoval k průběhu řízení a k řízení samotnému.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
9. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
10. Ústavní soud však žádné takové pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval přinejmenším v dovolacím řízení obsahově stejné námitky jako v ústavní stížnosti, přičemž na tyto námitky mu bylo odpovězeno místy sice spíše stručnějším, avšak řádným, srozumitelným a logickým způsobem. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné, aby se těmito stížnostními námitkami znova podrobně zabýval, a to navíc v případě, kdy uplatněné námitky směřují téměř výlučně do skutkové roviny věci.
11. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly tvrzeními stěžovatele, že obdarovaný syn hrubě porušil dobré mravy ve smyslu §630 předchozího občanského zákoníku, když a) činil vše pro to, aby stěžovatel nemohl dožít v předmětných nemovitostech, a b) stěžovatele nenavštěvoval v nemocnici v době výkonu ústavního ochranného léčení. Přesněji řečeno, stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že v dopise ze dne 17. 4. 2019 nevymezil důvody odstoupení od daru dostatečně konkrétním způsobem, když uvedl: "Činíš vše, abys mne připravil o možnost v domě, který jsem postavil z vlastních prostředků a vlastními silami, dožít, i když jsi mi to slíbil. (...) Nejevíš žádný zájem o mou osobu a v době kdy jsem pobýval a stále pobývám v nemocnici, jsi mě nikdy nenavštívil, ačkoliv dobře víš, že příčinou mého špatného psychického stavu je Tvé chování k mé osobě."
12. Ve vztahu k prvnímu ze stěžovatelem uváděných důvodů odvolání daru se Ústavní soud přiklání k hodnocení obecných soudů, že se nejedná o dostatečně konkrétní vymezení namítaného závadného jednání obdarovaného syna. Není totiž zřejmé, v čem přesně mělo závadné jednání obdarovaného spočívat. Závěr Nejvyššího soudu, že tak obecné a nekonkretizované tvrzení nemohlo být z podstaty věci předmětem dokazování, proto nijak nevybočuje z ústavních limitů vytyčených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
13. Ve vztahu k druhému ze stěžovatelem uváděných důvodů odvolání daru považuje Ústavní soud situaci za poněkud komplikovanější. Výtka, že obdarovaný syn nenavštěvoval stěžovatele v nemocnici v době, kdy byl stěžovatel ve výkonu ústavního ochranného léčení, není tak nepřesná a abstraktní, aby soud nebyl s to určit, v čem mělo spočívat namítané závadné jednání obdarovaného, a vést tímto směrem dokazování. Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem obecných soudů, že ani tento důvod odvolání daru nebyl vymezen dostatečně konkrétně a dopadaly na něj závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1620/2001. Na druhé straně však Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se obsahem a podstatou této námitky zabývaly, byť tak možná neučinily v nevhodnější formě. V této souvislosti Ústavní soud především uvádí, že samotný skutkový základ této námitky nebyl nijak sporný. Naopak obecné soudy při rozhodování zohlednily jak skutečnost, že stěžovatel vykonával mezi lety 2017 až 2019 ochranné léčení v ústavní formě z důvodu, že se vůči svému synovi a jeho rodině dopustil ve stavu těžké dušení poruchy činů jinak trestných (mj. týrání osoby žijící ve společném obydlí nebo nebezpečného vyhrožování), tak i skutečnost, že v této době došlo k výraznému omezení kontaktu mezi stěžovatelem a jeho synem. Spornou otázkou proto bylo pouze to, zda skutečnost, že obdarovaný syn stěžovatele v nemocnici v letech 2017 až 2019 nenavštěvoval, byla v hrubém rozporu s dobrými mravy dle §630 předchozího občanského zákoníku. Touto otázkou se však podrobně zabýval jak Nejvyšší soud (viz str. 4 napadeného usnesení), tak i soud odvolací, byť tak činily v rámci obecnějšího pojednání o vztazích mezi stěžovatelem a obdarovaným synem. Z pohledu posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí je tudíž podstatné, že obecné soudy se podstatou stěžovatelovy námitky zabývaly a rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, nikoli to, zda tak učinily v nejlepší možné podobě nebo v té či oné části odůvodnění. S ohledem na to Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelem namítané pochybení obecných soudů nedosáhlo takové intenzity, aby bylo s to porušit jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
14. Podstatou další stížnostní námitky je tvrzení, že k porušení základních práv stěžovatele došlo i v důsledku toho, že prvostupňový soud posuzoval věc podle zákona č. 89/20121 Sb. (současný občanský zákoník, jenž je účinný od 1. 1. 2014), byť příslušný právní vztah mezi stěžovatelem a jeho synem se měl řídit zákonem č. 40/1964 Sb. (předchozí občanský zákoník, jenž byl účinný do 31. 12. 2013). Ústavní soud se s touto stížnostní námitkou neztotožnil. Ačkoli lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že prvostupňový soud pochybil, toto pochybení bylo plně napraveno rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu.
15. Poslední stížnostní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu v průběhu jednání neumožnily, aby se osobně - tedy nikoli prostřednictvím svého právního zástupce - vyjadřoval k průběhu řízení a k řízení samotnému. K tomu Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že tato námitka obsahově odpovídá žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu a měla by být případně uplatněna v příslušném řízení. Pro úplnost však Ústavní soud dodává, že požadavky čl. 38 odst. 2 Listiny jsou naplněny, dostal-li stěžovatel v rámci civilního řízení možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a skutečnostem, které jsou relevantní pro rozhodnutí o meritu věci, buď osobně, nebo prostřednictvím svého právního zástupce.
16. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že ač stěžovatel formálně napadá také nákladový výrok, neuvádí žádné argumenty svědčící o jeho protiústavnosti.
1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu