ECLI:CZ:US:2021:2.US.1269.21.1
sp. zn. II. ÚS 1269/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Územní pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem Mírové náměstí 3129/36, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 3. 2021 č. j. 35 D 78/2020-158, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §129 písm. e) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadeným usnesením Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení okresního soudu. S ústavní stížností přitom stěžovatelka dále spojila návrh na zrušení §129 písm. e) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), pro rozpor s ústavním pořádkem, zejména s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení okresního soudu, jakož i z dalších stěžovatelkou zaslaných listin, se podává, že námitky stěžovatelky směřují proti postupu obecného soudu v řízení o pozůstalosti po Uwe Arthuru Lewandrowskim, zemřelém dne 18. 11. 2019. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byl pověřen JUDr. Vratislav Makovec, notář se sídlem v Děčíně. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty, a to hotovost ve výši 4.100,--Kč, hotovost ve výši 3.000 forintů a hotovost ve výši 110,--EUR, která je uložena v Krajské zdravotní, a. s. - Nemocnice Děčín, se sídlem Děčín, Děčín II-Nové Město, U Nemocnice 1, nákladní automobil značky Peugeot Boxer, registrační značka XXX a nákladní automobil značky Fiat Doblo Cargo, registrační značka XXX, se vydává státu - České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a řízení zastavil (výrok I.). Ve výroku II. stanovil odměnu notáře JUDr. Vratislava Makovce částkou ve výši 400,--Kč, hotové výdaje částkou 33 796,08 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částkou 7 181,17 Kč. Soud konstatoval, že v daném případě nebylo možné vydat majetek nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu ani dědicům (pozn.: vypravitel pohřbu, bratr zůstavitele, se k tomu, zda má zájem o převzetí nepatrného majetku zůstavitele, nevyjádřil a údajně jedinou zákonnou dědičku, matku zůstavitele, se nepodařilo kontaktovat). Dále uvedl, že pokud by došlo k projednání pozůstalosti, bylo by zapotřebí zjišťovat dědice ve všech šesti dědických skupinách, protože zůstavitel pořízení pro případ smrti nezanechal. Náklady spojené s tímto vlastním projednáním pozůstalosti by podle soudu byly výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku nepatrné hodnoty (dluhy ve výši 368 338 Kč). Proto notář jako soudní komisař řízení projednal ve smyslu ustanovení §154 zákona o zvláštních řízeních soudních, přestože majetek nepatrné hodnoty nebyl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, a protože nebylo hospodárné vzhledem k nákladům, které platí stát, provést z výše uvedených důvodů "klasické" projednání pozůstalosti.
3. Stěžovatelka proti závěrům okresního soudu brojí v ústavní stížnosti. Uvádí, že v řízení jí nebylo umožněno vyjádřit se k postupu soudu, přičemž se nejedná pouze o tuto věc - naopak, obecné soudy, pravděpodobně v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1346/2014 či 24 Cdo 785/2020, v mnoha případech přistupují k analogickému použití §154 zákona o zvláštních řízeních soudních a pozůstalost připadá státu. Bohužel však již není zohledňováno, že soudní komisaři rezignují na své povinnosti a státu připadá mnohdy majetek, k němuž se vážou značné náklady či závazky (úschova vozidel, pozemky zatížené vadami aj.). V tomto směru kritizuje zejména nemožnost bránit se proti takovému rozhodnutí podáním odvolání, jakkoliv "v některých případech" je podané odvolání shledáno soudy přípustným.
4. Jedním z předpokladů přípustnosti ústavní stížnosti je povinnost vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje. Okresní soud v poučení uvedl, že proti němu není odvolání přípustné. Ústavní soud se však s tímto závěrem neztotožňuje. Ustanovení §129 písm. e) zákona o zvláštních řízeních soudních doslovně uvádí, že "v řízení o pozůstalosti není odvolání přípustné také proti usnesení, jímž bylo zastaveno řízení z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek bez hodnoty nebo majetek jen nepatrné hodnoty a že majetek byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím zůstavitelova majetku vyslovil souhlas". Stěžovatelka však v daném případě nebyla vypravitelkou pohřbu a s nabytím zůstavitelova majetku nevyslovila souhlas, tudíž jí svědčí právo na podání opravného prostředku. Přesto však Ústavní soud, i s ohledem na stěžovatelkou předložené listiny vypovídající o odlišných postupech obecných soudů v jiných případech, ústavní stížnost čistě z formálních důvodů neodmítl podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud však opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném usnesení okresního soudu neshledal.
6. Přes uvedené závěry Ústavní soud nemůže ponechat bez povšimnutí rozdílnost v přístupu obecných soudů v otázce (ne)oprávněnosti podání opravných prostředků v případě usnesení o zastavení řízení o pozůstalosti a vydání majetku nepatrné hodnoty osobě odlišné od vypravitele pohřbu, který by s nabytím vyslovil souhlas (pozn.: což zde fakticky neučinil ani vypravitel ani stěžovatelka). Uvedená nejednotnost však v zásadě neznamená protiústavnost postupu obecných soudů. Jedná se o pochybení v rovině podústavního práva, na které pamatuje též §204 odst. 2 občanského soudního řádu. Nadto stěžovatelka v posuzovaném případě netvrdí nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Všechny její námitky jsou vedeny v rovině zákonných předpisů, tedy k přezkumu jejích námitek jsou příslušné odvolací soudy (jak ostatně učinily v jiných případech - srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 29 Co 234/2019-140).
7. V posuzovaném případě je ostatně ve hře i posouzení sporu stěžovatelky jako tzv. bagatelního. Obdobně jako tomu bylo v případě usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 904/21 ze dne 27. 4. 2021, lze v případě tzv. bagatelních věcí k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Lze shrnout, že v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do základních práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení §129 písm. e) zákona o zvláštních řízeních soudních Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu