ECLI:CZ:US:2021:2.US.1306.20.1
sp. zn. II. ÚS 1306/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2020 č. j. 12 Co 306/2019-399, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 5. 2020, stěžovatel navrhl zrušení výroků II. a III. v záhlaví specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici domáhal žalobou náhrady majetkové i nemajetkové újmy, které mu měly být způsobeny vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem. Konkrétně se stěžovatel domáhal náhrady majetkové škody ve výši 35 364 343,70 Kč s příslušenstvím a dále poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 100 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Policie České republiky, kterým bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovoleného ozbrojování. Na základě tohoto usnesení bylo vedeno trestní stíhání stěžovatele, které skončilo usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 6. 2007 sp. zn. 2 T 99/2006, kterým byla trestní věc stěžovatele podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupena správnímu orgánu, neboť nešlo o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
3. O žalobě stěžovatele bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 3. 2014 č. j. 42 C 226/2009-159 tak, že byla v celém rozsahu zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Městským soudem byl rozsudek obvodního soudu v odvolacím řízení potvrzen a taktéž bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu. Až nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413) byla zrušena všechna rozhodnutí vydaná v této věci, a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu nemajetkové újmy, neboť tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud shledal pochybení obecných soudů v akceptaci námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí, aniž by soudy tuto námitku posoudily optikou dobrých mravů. Ústavní soud uvedl, že dopad skutečností vyvolávajících nemateriální újmu poškozeného nekončí takřka nikdy se zákonným momentem vědomosti o škodě a osobě za ni odpovědné, ale přetrvávají přes stanovenou promlčecí dobu daleko do budoucnosti. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele a jím tvrzených skutečností, v jejichž důsledku lze pochopit, že stěžovatel podle všeho nenapřel všechny své osobní aktivity k uplatnění nároku takovým způsobem, který by naplňoval mimořádně náročné požadavky zákona č. 82/1998 Sb, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. Mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta pro uplatnění nároku, byť "orámovaná" desetiletým objektivním limitem, vede k tomu, že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše "odklidí" formálně správně vznesenou námitkou promlčení.
4. V návaznosti na právě uvedený nález Ústavního soudu znovu rozhodoval o žalobě stěžovatele obvodní soud, přičemž rozsudkem ze dne 1. 10. 2018 č. j. 42 C 226/2009-329 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 99 870 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 100 571 Kč (výrok III.). Stran výroku III. obvodní soud uvedl, že stěžovatel byl ve věci částečně úspěšný a soud mu proto podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť rozhodnutí o výši tohoto plnění záviselo na úvaze soudu.
5. Městský soud rozhodl napadeným rozsudkem o odvoláních stěžovatele a vedlejší účastnice tak, že rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). K výroku II. městský soud uvedl, že shledal důvodnými námitky vedlejší účastnice ve vztahu k nákladům řízení. Stěžovatel v žalobě uplatnil dva nároky, a to nárok na náhradu škody, který byl v plném rozsahu zamítnut, a nárok na náhradu nemajetkové újmy, ohledně kterého byl stěžovatel nepatrně úspěšný, avšak výše úspěchu ohledně tohoto nároku není rozhodující. Městský soud proto výrok o nákladech řízení změnil tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Výrok III. je pak odůvodněn §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť vedlejší účastnice nebyla úspěšná se svým odvoláním do vyhovujícího výroku rozsudku obvodního soudu a stěžovatel nebyl úspěšný se svým odvoláním do zamítavého výroku rozsudku obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že výroky II. a III. rozsudku městského soudu byly učiněny v rozporu s ustanoveními hmotného i procesního práva, pročež městský soud vydal překvapivé rozhodnutí. Nepřiznání náhrady nákladů řízení je protiústavní a zcela proti dobrým mravům, když stěžovatel je zásadně slabším subjektem bránícím svoje práva proti veřejné moci. Stěžovatel vydal na ochranu svých práv nemalou částku a výsledkem zdlouhavého řízení je konstatování porušení jeho práv, avšak přesto je povinen nést náklady právního zastoupení. Stěžovatel by náklady řízení vynaložit nemusel, pokud by vedlejší účastnice plnila třeba i z části dobrovolně.
7. O nákladech řízení rozhodl městský soud napadenými výroky rozsudku překvapivě vzhledem k ustálené praxi, konkrétně vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Nadto musí Ústavní soud připomenout, že k problematice nákladů řízení zpravidla přistupuje zdrženlivě. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78) a další]. Takové pochybení zde však Ústavní soud neshledal.
12. Stěžovatel namítá, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto překvapivě vzhledem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. V uvedených rozhodnutích byla formulována pravidla pro rozhodování o nákladech řízení u nemajetkové újmy a je podle nich nutné úspěch ve věci vykládat šířeji. Nejvyšší soud přímo konstatoval, jak správně uvádí stěžovatel, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.
13. Stěžovatel ovšem pomíjí, že v řízeních posuzovaných ve výše uvedených případech šlo o řízení týkající se pouze újmy nemajetkové. Jak ovšem městský soud v napadeném rozhodnutí správně uvedl, zde stěžovatel uplatnil jednak nárok na náhradu škody, ohledně kterého byla plně úspěšná vedlejší účastnice, a vedle toho nárok na náhradu nemajetkové újmy, kde byl částečně úspěšný stěžovatel. I když městský soud považoval částečný úspěch stěžovatele u nároku na náhradu nemajetkové újmy pro účely rozhodnutí o nákladech řízení za plný úspěch stěžovatele při uplatnění tohoto nároku (jak výslovně uvedl v bodě 20 napadeného rozhodnutí), s ohledem na další nárok, při jehož uplatnění byl stěžovatel zcela neúspěšný, rozhodl městský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Takovému závěru nelze stran kritérií přezkumu uvedených výše ničeho vytknout. Stejný závěr je pak nutno uplatnit také na výrok III. napadeného rozsudku, jelikož ani jeden z účastníků nebyl úspěšný v odvolacím řízení.
14. Ústavní soud zhodnotil, že městský soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu