ECLI:CZ:US:2021:2.US.131.21.1
sp. zn. II. ÚS 131/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Jirky a Evy Jirkové, zastoupených Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou, se sídlem Na Hřebenech II 8, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2020 č j. 20 Co 229/2020-203 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2020 č. j. 8 C 188/2018-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé (dále také označováni samostatně jako „stěžovatel“ a „stěžovatelka“) se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové (dále také „prvostupňový soud“) a Krajského soudu v Hradci Králové (dále také „odvolací soud“), protože jimi mělo být porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 C 188/2018 zjistil následující. Stěžovatelé jsou manželé a vlastní, zjednodušeně řečeno, rodinný dům, který je součástí tzv. dvojdomku, a k němu přiléhající zahradu. Sousední zahradu a rodinný dům, druhou část tzv. dvojdomku, vlastní jiná osoba (dále jen „sousedka“). Sousedka na stěžovatele podala žalobu, v níž požadovala, aby odstranili zděné oplocení přiléhající k dvojdomku, které je zčásti postaveno na její zahradě (pozemku).
3. Prvostupňový soud v rozhodnutí napadeném touto ústavní stížností sousedce vyhověl a stěžovatelům uložil povinnost zděné oplocení odstranit. Rozhodnutí prvostupňového soudu bylo doručeno stěžovateli do datové schránky dne 27. 7. 2020 a stěžovatelka si jej převzala na poště dne 30. 7. 2020. Společné odvolání stěžovatele a stěžovatelky podané dne 12. 8. 2020 prostřednictvím datové schránky stěžovatele odvolací soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovateli lhůta k odvolání uplynula již dne 11. 8. 2020 a stěžovatelka odvolání nepodepsala uznávaným elektronickým podpisem (bylo totiž podáváno skrze datovou schránku stěžovatele) a ani jej do tří dnů nedoplnila.
II. Argumentace účastníků řízení
4. Stěžovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k porušení jejich práva na spravedlivý proces stěžovatelé argumentují tím, že v předmětném řízení tvořili tzv. nerozlučné společenství účastníků a lhůta k odvolání jim (oběma) tak, v souladu s komentářovou literaturou i judikaturou Nejvyššího soudu, uplynula, až když uplynula poslednímu z nich, tedy stěžovatelce. Porušení svého vlastnického práva stěžovatelé spatřují v tom, že jim odvolací soud uložil povinnost uhradit náklady řízení a soud prvostupňový povinnost vynaložit finanční prostředky na odstranění stávajícího a vybudování nového oplocení.
5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), odložil vykonatelnost rozhodnutí prvostupňového soudu.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Prvostupňový soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména poukázal na to, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé dne 16. 2. 2021 podali přípustnou žalobu pro zmatečnost a řízení o ní dosud nebylo skončeno. Dále pak uvedl, že jeho (napadené) rozhodnutí považuje za správné, neboť stěžovatelé netvořili nerozlučné společenství účastníků, ale byli společníky samostatnými.
7. Vzhledem k osudu ústavní stížnosti (viz dále) tato vyjádření stěžovatelům nebyla zasílána k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
9. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tak její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
10. Ve vztahu k usnesení, kterým odvolací soud odvolání odmítl, je Ústavní soud vázán stanoviskem svého pléna ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.). Podle tohoto stanoviska je ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti ani vyžádaného spisu se přitom nepodává, že by stěžovatelé žalobu pro zmatečnost proti napadenému usnesení odvolacího soudu uplatnili. Naopak z vyjádření odvolacího soudu je zřejmé, že tak učinili až po podání ústavní stížnosti a že řízení o této žalobě dosud nebylo skončeno.
11. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ze strany stěžovatelů nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zároveň nedošlo k naplnění žádné z výjimek z pravidla subsidiarity ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 téhož zákona.
12. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka