ECLI:CZ:US:2021:2.US.1321.21.1
sp. zn. II. ÚS 1321/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021 č. j. 30 Cdo 308/2021-425, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 č. j. 15 Co 29/2018-397 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. června 2017 č. j. 23 C 135/2013-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel byl policejním funkcionářem ve vedoucí pozici od 1. 6. 1976 do 4. 7. 2005. Dne 10. 5. 2005 bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ust. §148 odst. 1, 2 a 4 a dále pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby, kde strávil 77 dní, byl mu odebrán cestovní doklad a musel odevzdat zbraň. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 52 T 8/2009 byl stěžovatel zproštěn obžaloby v plném rozsahu, a to z důvodu §226 písm. c) tr. řádu, tedy nebylo prokázáno, že by skutek spáchal.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2017 č.j. 23 C 135/2013-260 bylo stěžovateli přiznáno odškodnění za nezákonné trestní stíhání a náhrada majetkové škody související s nezákonným trestním stíhání ve výši 220 075 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla co do částky 1 852 743 Kč zamítnuta. Rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Do řízení zasáhl Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. 30 Cdo 4706/2018-369, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018 č. j. 15 Co 29/2018-338 zrušil co do částky 780 000 Kč s příslušenstvím. V pokračování v řízení před Městským soudem v Praze byl opětovně rozsudek nalézacího soudu z 16. 6. 2017 potvrzen, a to rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 15 Co 29/2018-397. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 308/2021-425 bylo poté stěžovatelovo dovolání v dané věci odmítnuto.
3. Podle stěžovatele odvolací soud nereflektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 27. 11. 2019 č.j. 30 Cdo 4709/2019-369, proto se stěžovatel opětovně obrátil na Nejvyšší soud, ten však podle jeho názoru jen mechanicky zrekapituloval dosavadní stav a dovolání odmítl. Odvolacímu soudu, potažmo Nejvyššímu soudu, je stěžovatelem vyčítáno údajně neúplné zjištění skutečné výše odškodnění u jiných poškozených a nesprávná komparace. Srovnávací kritéria s těmito obdobnými případy lze podle něj použít v samotné délce trestního stíhání a výši hrozícího nepodmíněného trestu, který skutečně hrozil všem poškozeným v této trestní kauze bez rozdílu. Pokud další okolnosti již nešlo srovnávat (zejména pracovní postavení), pak měly obecné soudy přistoupit ke komparaci s případy, které se v dalších znacích (třeba právě v pracovní pozici) nejvíce podobají, odvolací soud však dospěl zřejmě k závěru, že pro daný případ neexistují jiná rozhodnutí, která by mohla být podrobena další komparaci. Stěžovatel předložil tabulku, ze které dovozuje nerovnováhu mezi znaky, které prý nemají mnoho společného a výší odškodnění, která v přepočtu na jeden rok vedeného trestního řízení je i více než dvojnásobně vyšší. Připustil, že soudy mají komparovat případy, které se v podstatných znacích shodují, ale k dosažení spravedlivého výsledku nelze opomenout i ty případy, které se v podstatných znacích liší. Z pohledu výše odškodnění tak podle stěžovatele dochází k nežádoucí disproporcionalitě. Za zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje i situaci, kdy, ač byl co do základu věci úspěšný, žádný ze soudů mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval (srov. již nález sp. zn. IV. ÚS 642/05), že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv.
6. Ve zkoumaném případě však podle názoru Ústavního soudu postupovaly orgány veřejné moci způsobem, který z ústavněprávního hlediska obstojí. Nebylo nakonec sporu o to, že by náhrada stěžovateli nepříslušela, otázkou bylo, v jaké výši. Ústavní soud rovněž již několikrát vyslovil, že je dalek toho, aby v podobných případech sám přesně určoval finanční částku, která by stěžovateli měla náležet, nebo dával podrobný návod pro její výpočet; to není a ani nemůže být jeho úkolem. Zdůraznil však mimo jiné, že orgány veřejné moci nemohou postupovat paušálně a mechanicky bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a zájmům konkrétní posuzované osoby, nebo odkazovat na nepoužitelné statistické údaje. Pro daný případ se lze ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, jenž konstatoval, že odvolací soud podrobně vyložil, proč považuje přiznané zadostiučinění za odpovídající s jinými srovnatelnými případy i s újmou tehdy poškozeným vzniklou a jeho závěry nelze považovat za nijak excesivní. Výše odškodnění poskytnutá v poměrech projednávané věci tak nebyla souměřitelná se situací, z nichž vycházely v dovolání zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, sp. zn. II. ÚS 3750/11 či sp. zn. I. ÚS 2551/13. Soud vzal do úvahy rovněž veškeré související a do úvahy přicházející okolnosti dané věci, aby výše přiznané částky byla odpovídající, i když stěžovatel s jejím výpočtem nesouhlasí.
7. K jeho námitkám ve vztahu k prý nesprávně provedené komparaci nutno uvést, že užitečné může být samozřejmě jen srovnávání srovnatelného, jež následně slouží jako interpretační pomůcka. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se nejeví, rovněž se zřetelem k rozumné míře v rozsahu diskrece, že by se soudy touto otázkou zabývaly nedostatečně či neadekvátně věci; ostatně je sporné, zda data, umožňující srovnání s jinými obdobnými případy byla v potřebné míře k dispozici. Rovněž v případě náhrady nákladů řízení neshledal Ústavní soud žádné zásadní pochybení, když je dostatečně odůvodněno, proč bylo soudy rozhodnuto příslušným způsobem.
8. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu