ECLI:CZ:US:2021:2.US.1361.21.1
sp. zn. II. ÚS 1361/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti FFUS spol. s r.o., sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2021 č. j. 25 Co 82/2021-232 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 21. prosince 2020 č. j. 7 C 328/2020-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, společnost TRINITY BANK, a. s. (žalobkyně), měla společnosti Swiss Med Clinic, s. r. o. (dlužník), poskytnout úvěr ve výši 116 553 135,12 Kč. K tomuto závazku měla přistoupit stěžovatelka (v řízení před soudy druhá žalovaná), přičemž za účelem zajištění pohledávek za dlužníkem byla údajně mezi žalobkyní a stěžovatelkou mimo jiné uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám z nájmu, které stěžovatelce vznikají coby vlastníku blíže specifikovaných nemovitostí (nemocnice).
3. Žalobkyně posléze zjistila, že stěžovatelka krátce před zahájením exekučního řízení vůči ní jako povinné uzavřela se společností FORBAN CZ, k. s. (první žalovaná), nájemní smlouvu, kterou nemocnici první žalované pronajala. Nájem byl sjednán na pět let s měsíčním nájemným 1 000 000 Kč. Celková výše nájmu tak měla činit 60 000 000 Kč, které měly být uhrazeny jednorázově zápočtem pohledávek. Jelikož je nemovitost částečně užívána dlužníkem, má být na žádost první žalované poskytována sleva z nájemného až 900 000 Kč. První žalovaná přitom prostory nemocnice údajně neužívá a uzavřela podnájemní smlouvu se společností WB Aesthetics, s. r. o. (třetí žalovaná), která první žalované hradí měsíčně 270 000 Kč.
4. Žalobkyně se u Okresního soudu v Tachově domáhá určení, že právní jednání stěžovatelky, která uzavřela s první žalovanou nájemní smlouvu, je vůči žalobkyni neúčinné. Zároveň podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo třetí žalované uloženo hradit úhradu za užívání předmětných nemovitostí výhradně do soudní úschovy a kterým by zároveň bylo první žalované uloženo, aby se zdržela jakéhokoli použití, nakládání nebo jiné dispozice s peněžními prostředky inkasovanými od třetí žalované v souvislosti s užíváním daných nemovitostí.
5. Okresní soud v Tachově ústavní stížností napadeným usnesením návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil.
6. Ústavní stížnost stěžovatelka staví na argumentu, že k vydání předběžného opatření nebyly splněny podmínky, neboť žalobkyně se domáhala vydání předběžného opatření objektivní kumulací dvou návrhů proti dvěma rozdílným subjektům, složila však pouze jednu jistotu ve výši 50 000 Kč (srov. §75b odst. 1 občanského soudního řádu).
7. Okresní soud se touto otázkou nezabýval, jeho rozhodnutí tak stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné. Odvolací soud k výši jistoty uvedl, že sice byly předběžným opatřením uloženy povinnosti dvěma účastníkům, jde však o jeden skutek a předběžným opatřením má být zabráněno vzniku škody konáním těchto dvou účastníků. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť se o jeden skutek dle jejího názoru nejedná, navíc podmínka "mnohosti skutků" údajně není z hlediska §75b odst. 1 občanského soudního řádu rozhodná. Nadto, jeden skutek řešený předběžným opatřením umožňuje nebo vylučuje uskutečnění skutku druhého - pokud by třetí žalovaná porušila předběžné opatření a hradila úhrady na účet první žalované, teprve tehdy mohla první žalovaná s prostředky na účtu nakládat.
8. Výklad odvolacího soudu dle stěžovatelky popírá smysl a účel složení jistoty dle §75b odst. 1 občanského soudního řádu, kterým má být zajištění nároku na náhradu škody a zabránění nadužívání institutu předběžného opatření. Ke každému jednotlivému návrhu, tj. každé jednotlivé povinnosti stanovené v předběžném opatření tak musí odpovídat jistota složená navrhovatelem. To stěžovatelka dokládá odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3242/13 ze dne 25. 6. 2015 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 170/2015.
9. Stěžovatelka v souvislosti s nedostatečnou výší jistoty poukazuje na důsledky nařízeného předběžného opatření, v důsledku něhož první žalovaná nebude moci hradit náklady na opravy a údržbu řešených nemovitostí, pravidelné revize apod. Stěžovatelka tím tak bude údajně významně poškozena, protože její neudržovaný majetek bude znehodnocován, z čehož má být zřejmé, že vzniklá škoda nebude do 50 000 Kč, ale násobně vyšší.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Napadená rozhodnutí sice byla vydána v řízení, jehož je stěžovatelka účastníkem, zasaženo do jejích ústavně zaručených práv jimi však nebylo již z toho důvodu, že se předběžné opatření týká odlišných subjektů, stěžovatelce žádné povinnosti uloženy nebyly (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3515/10 ze dne 24. 1. 2011, kde byl podobný závěr dokonce důvodem pro částečné odmítnutí ústavní stížnosti pro neoprávněnost navrhovatele). Poukazuje-li stěžovatelka na to, že první žalovaná v důsledku předběžného opatření nebude moci spravovat stěžovatelčiny nemovitosti (k čemuž se údajně smluvně zavázala), tak nic takového předběžným opatřením první žalované zakázáno není. Mohlo by jít maximálně o faktický důsledek (pakliže by první žalovaná na údržbu nemovitostí neměla žádné jiné prostředky), který sám o sobě k závěru, že předběžným opatřením došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, vést nemůže.
12. I kdyby přitom byla napadená rozhodnutí způsobilá zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nebylo by možno přehlédnout, že ústavní stížností stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem §75b odst. 1 občanského soudního řádu ze strany krajského soudu, přičemž její polemika navzdory tvrzeným zásahům do ústavně zaručených práv nepřesahuje rovinu podústavního práva, a Ústavní soud by se tak svou ingerencí stavěl do pozice obecných soudů, což mu nepřísluší, neboť není součástí jejich soustavy. Je pravda, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3242/13 konstatoval, že jestliže je v rámci jediného návrhu na vydání předběžného opatření formulováno vícero samostatných návrhů, povinnosti složit jistotu podléhá každý z těchto návrhů, přičemž tento závěr nyní rozhodně nemíní nikterak zpochybňovat. V tehdejší věci nicméně bylo řešeno, zda požadavek složení vícero jistot zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelů jakožto navrhovatelů, nikoli to, zda by opačný výklad vedl k porušení ústavně zaručených práv všech osob, jichž se předběžné opatření může nějakým způsobem dotýkat.
13. Ústavní soud navíc v předmětném usnesení řešil odlišnou situaci, v níž nebylo o faktické samostatnosti předběžných opatření pochyb (stěžovatelé tehdy požadovali, aby žalovaní uvedli blíže specifikované pozemky do původního stavu, nikterak do nich nezasahovali, a nadto umožnili jejich užívání dalším osobám). V nyní posuzované věci je oproti tomu podstatou předběžného opatření zjednodušeně řečeno zajištění úhrad plynoucích z užívání nemovitosti třetí žalovanou. Ačkoli předběžné opatření zavazuje dva subjekty, riziko vzniku škody či její případná výše se tím v zásadě nikterak nemění (ostatně povinnost navrhovatele nahradit škodu dle §78g občanského soudního řádu není výší jistoty limitována) a výklad krajského soudu, že v tomto případě se má dle §75b odst. 1 občanského soudního řádu složit toliko jistota jedna, nevykazuje ústavněprávní deficit, jakkoli si lze představit i výklad opačný.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu