ECLI:CZ:US:2021:2.US.1377.21.1
sp. zn. II. ÚS 1377/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Šimkové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 18. 2. 2021 č. j. 72 Co 240/2020-109 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 8. 2020 č. j. 2 EXE 4364/2011-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky (povinné) na vydání doplňujícího usnesení, kterým bude uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2020 č. j. 2 EXE 4361/2011-36 došlo k zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 6. 2011 č. j. 2 EXE 4361/2011-9 (výrok I.) a oprávněné společnosti PROFI CREDIT Czech a. s. (dále jen "oprávněná") byla uložena povinnost nahradit povinné náklady řízení ve výši 5 541,80 Kč (výrok II.).
3. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2020 č. j. 2 EXE 4361/2011-36 doplnil o výrok III., který zní: Povinná je povinna nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M. náklady exekuce ve výši 108 825,80 Kč. Soud vycházel z toho, že soudní exekutor ve věci postupoval v souladu s exekučním řádem, aktivně hledal majetek stěžovatelky, který zákonným způsobem zpeněžil. Oproti tomu stěžovatelka svou celkovou pasivitou v rozhodčím řízení i v průběhu exekuce podle závěrů soudu nesla zavinění na samotném průběhu exekuce, tedy i rozsahu postiženého majetku. Soud proto považoval za spravedlivé, aby nesla i náklady exekuce, které již byly uhrazeny soudním exekutorem na základě vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce.
4. Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na doplnění usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2020 č. j. 2 EXE 4361/2011-36, o výrok III. (viz výše), zamítl. Jako správný označil závěr soudu prvního stupně, že v posuzované věci není namístě rozhodnout o povinnosti soudního exekutora vrátit stěžovatelce již vymožené náklady exekuce. Jako nesprávný však označil soudem prvního stupně provedené doplnění dřívějšího usnesení. Tím soud fakticky stěžovatelce znovu uložil povinnost, která nejen že jí v dřívějším průběhu exekuce již zanikla a co do výše byla vymezena příkazy k úhradě nákladů exekuce, ale která zanikla již jejich vymožením v exekučním řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů o povinnosti uhradit náklady exekuce po jejím zastavení. Namítá, že zastavení exekuce zapříčinila oprávněná, která by měla náklady nést sama, popř. soudní exekutor. Nelze jí rovněž klást k tíži, že jako osoba bez právnického vzdělání v rámci exekuce nečinila žádné kroky a pasivně výkon rozhodnutí "snášela". Jako nespravedlivý považuje stav, kdy jako povinná má nést povinnost k úhradě nákladů exekuce, přestože je to právě ona, kdo v rámci celého řízení je v postavení slabší strany a nemá právní zastoupené ani finance. V rámci ústavní stížnosti odkazuje mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17 či IV. ÚS 3038/20.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění.
8. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatelky s jejich rozhodovací činností. Opakovaně se přitom ve své rozhodovací činnosti staví rezervovaně k problematice nákladů řízení a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v nyní posuzované věci nedopustily.
9. V nyní posuzované věci se stěžovatelka domáhá přezkumu závěrů obecných soudů stran uložení povinnosti k náhradě nákladů exekučního řízení v případě jeho zastavení. V typově stejných případech Ústavní soud již opakovaně rozhodoval, posledně například v usnesení sp. zn. I. ÚS 3419/20 ze dne 12. 1. 2021 či sp. zn. III. ÚS 3290/20 ze dne 16. 2. 2021. V těchto dvou (resp. dříve i v mnoha dalších) případech dospěl Ústavní soud k závěru, že v situaci, kdy soud založí svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení na pasivitě stěžovatelů, nedopouští se žádného kvalifikovaného pochybení, pro které by jeho právní závěry měly vybočovat ze zásad spravedlivého (řádného) procesu, respektive být v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Nadto krajský soud dodatečně "opravil" napadeným usnesením pochybení okresního soudu, který zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů exekuce de facto dvakrát.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle jeho zjištění odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ve věci proto neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu