ECLI:CZ:US:2021:2.US.1400.21.1
sp. zn. II. ÚS 1400/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 56, Praha 1, proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/21 ze dne 13. 4. 2021, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3309/2020-1227 ze dne 11. 11. 2020, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 39/2020-1192 ze dne 20. 5. 2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 11 C 238/2008-1131 dne 28. 8. 2019, část II, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/21 ze dne 13. 4. 2021, jímž byla jeho ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, protože se domnívá, že se Ústavní soud přiklonil ve svém usnesení k právu umně deformovanému soudy, založenému na polopravdách a výslovných nepravdách vykonstruovaných Státním pozemkovým úřadem (dále jen "vedlejším účastníkem") a uvedl některé nepravdivé či nepřesné údaje. Obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích pak stěžovateli měly upřít práva na jakékoli plnění z restitučních závazků státu vůči stěžovateli, a to i přesto, že stěžovatel se včas obrátil s patřičnou žádostí na vedlejšího účastníka, který byl dle prejudikatury Ústavního soudu povinen neprodleně konat a vydat vhodné náhradní pozemky stěžovateli.
2. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že zčásti není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný a zčásti je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudě.
3. Co se týče návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud přezkoumal ústavnost napadeného usnesení Ústavního soudu, je nutno uvést, že pravomoc Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti se nevztahuje na přezkoumávání vlastních rozhodnutí, to plyne z čl. 87 Ústavy ve spojení s §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudě. Z uvedeného ustanovení Ústavy nelze dovodit oprávnění rozhodovat o ústavnosti usnesení Ústavního soudu. Z uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu pak plyne, že proti usnesení Ústavního soudu není možné odvolání, tedy že v rámci vnitrostátního práva nelze usnesení Ústavního soudu napadnout žádným opravným prostředkem. O tom byl ostatně informován i stěžovatel v napadeném usnesení sp. zn. III. ÚS 291/21 ze dne 13. 4. 2021. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
4. Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě.
5. Ústavní soud totiž z ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 291/21 zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3309/2020-1227 ze dne 11. 11. 2020, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 3. prosince 2020. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. To však bylo stěžovateli doručeno před více než pěti měsíci, a proto je zřejmé, že je stěžovatelova ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí (i rozhodnutím je předcházejícím) opožděná.
6. Vzhledem k závěru o tom, že zčásti není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný a zčásti je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudě, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. d) a b) zákona o Ústavním soudu rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka