ECLI:CZ:US:2021:2.US.1409.21.1
sp. zn. II. ÚS 1409/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, sídlem V Zátiší 520/23, Praha 4 - Hodkovičky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 30 Cdo 1459/2020-1138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 28 Co 264/2019-1093 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2018 č. j. 10 C 38/2013-1006, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 5. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 4. 2018 č. j. 10 C 38/2013-1006 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 7,05 % z částky 911 554 Kč od 23. 2. 2013 do 4. 6. 2013 (výrok I.). Ve zbývající části, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 60 750 769 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 23. 2. 2013 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 11 000 Kč (výrok III.) a o jeho povinnosti zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 7 056,52 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí ve výrocích II. až IV. potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 11. 2019 č. j. 28 Co 264/2019-1093 (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).
3. Oba rozsudky byly vydány ve věci žaloby, kterou se stěžovatel domáhal proti státu zaplacení náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního řízení, v jehož průběhu byl v období od 29. 6. 2007 do 15. 2. 2010 ve vazbě. Stěžovatel byl obviněn z trestných činů účasti na zločinném spolčení a vydíraní podle §163a odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. a), b) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, posléze však byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby.
4. Trestní stíhání mělo ovlivnit podnikání stěžovatele, který byl společníkem (s podílem ve výši 80 %) a jedním ze dvou jednatelů společnosti A. Jednání, pro které bylo vedeno trestní řízení, mělo mít souvislost s činností této společnosti, neboť podle obžaloby jí provozované výherní hrací přístroje měly být vnucovány provozovatelům hnutí a diskoték prostřednictvím psychického a fyzického nátlaku ze strany zločinného spolčení více osob, mezi něž měl patřit i stěžovatel. Stěžovatel se původně domáhal zaplacení částky v celkové výši 77 500 000 Kč s příslušenstvím, svůj žalobní návrh však posléze (z různých důvodů, včetně částečného uspokojení nároku) vzal zčásti zpět a nadále se domáhal zaplacení částky 60 750 769 Kč s příslušenstvím, která sestávala ze tří dílčích nároků na náhradu škody.
5. První nárok, tedy nárok na náhradu škody ve výši 24 121 323 Kč s příslušenstvím, spočívající v ušlém zisku z provozování výherních hracích přístrojů za období od 29. 6. 2007 do 31. 12. 2011, posoudily obecné soudy podle §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Obvodní soud nepovažoval za prokázáno tvrzení stěžovatele, že důvodem výpovědí smluv o umístění a provozování výherních hracích přístrojů, uzavřených mezi společností A a různými obchodními partnery, byla negativní mediální kampaň vedená proti němu v souvislosti s jeho trestním stíháním. Nemělo jít o hlavní či převažující důvod ukončení smluvních vztahů. Smluvní vztahy s některými smluvními partnery ukončila předčasně právě společnost A, a to na základě dobrovolně uzavřených dohod, ačkoli mohla vyčkat na vypovězení stávajících smluv ze strany smluvních partnerů a poté z toho případně vyvodit právní následky, jako je třeba nárok na zaplacení smluvní pokuty. I po zahájení trestního stíhání stěžovatele tato společnost navíc uzavírala nové nebo prodlužovala stávající smlouvy. Dobrovolné ukončení smluv shledal nelogickým i městský soud, který zároveň přisvědčil závěru obvodního soudu, že vznikla-li škoda v příčinné souvislosti s trestním stíháním stěžovatele, pak vznikla především společnosti A, a nikoli stěžovateli. Je sporné, zda by tato společnost případný zisk a v jaké výši rozdělila mezi společníky, nebo zda by byl použit na rozvoj společnosti, reagující na nastoupení nových videoloterijních terminálů v období let 2007 až 2010, což je pravděpodobnější varianta. K rozdělení případného zisku by zřejmě nedošlo ani proto, že tato společnost si nikdy od roku 2004, kdy začala výherní hrací přístroje provozovat, zisk nerozdělila. Učinila tak až v roce 2007, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení zisku mezi společníky a tyto peníze byly použity na náklady obhajoby a na peněžní záruky na vazbu. Neobstojí ani stěžovatelem předložený výpočet ušlého zisku, který vychází z hospodářských výsledků společnosti C, jež od společnosti A odkoupila některé výherní hrací přístroje a dále je provozovala.
6. Druhý nárok, tedy nárok stěžovatele na náhradu škody ve výši 1 879 446 Kč s příslušenstvím představoval ztrátu při prodeji výherních hracích přístrojů v letech 2007 až 2011, která měla být rozdílem mezi jejich zůstatkovou cenou podle účetnictví a jejich prodejem pod touto cenou. Podle obvodního soudu mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost. Došlo-li k prodeji výherních hracích přístrojů pod cenou, pak k tomuto kroku přistoupila společnost A dobrovolně, bez jakékoli souvislosti s trestním stíháním stěžovatele. I bez tohoto stíhání by zřejmě k takovému kroku došlo, neboť bylo třeba nahradit zastaralé výherní hrací přístroje, o které hráči moc nestáli. Případná škoda by navíc i v tomto případě vznikla uvedené společnosti, a nikoli stěžovateli.
7. Třetí nárok, tedy nárok na náhradu škody ve výši 34 750 000 Kč, měl vzniknout následkem nerealizování obchodu - nákupu a prodeji hotelu Drei Schwanen v Hohensteinu společností B. Obvodní soud neshledal mezi vznikem tvrzené škody, spočívající v ušlém zisku, a vzetím stěžovatele do vazby v souvislosti s jeho trestním stíháním příčinnou souvislost. Plánovaný obchod, který měl podle stěžovatele vést k vysokému zisku během velmi krátké doby, mohl být dokončen kýmkoli jiným, kdo by místo stěžovatele za společnost B jednal. Nadto nebylo zjištěno, z jakých finančních prostředků měl stěžovatel kupní cenu 600 000 EUR (asi 16 800 000 Kč) za hotel prostřednictvím společnosti B zaplatit. Z provedených důkazů vyplynulo, že jednání o koupi hotelu měla probíhat v květnu a v červnu roku 2007, kdy stěžovatel ještě nedisponoval potřebnými prostředky. O rozdělení zisku společnosti A nebylo rozhodnuto na valné hromadě v květnu roku 2007, kdy již stěžovatel mohl předpokládat potřebu vložení těchto prostředků na účet firmy B, nýbrž až v červenci roku 2007, kdy už byl ve vazbě a podíl na zisku ve výši 10 200 000 Kč mu byl vyplácen postupně v červenci a srpnu roku 2007 ve splátkách nepřesahujících 420 000 Kč. Městský soud měl za to, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně plánovaného obchodu relevantními důkazy.
8. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 1459/2020-1138 zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. V části, ve které byl potvrzen zamítavý výrok týkající se druhého nároku stěžovatele, v dovolání zcela chybělo vymezení, který předpoklad jeho přípustnosti považuje stěžovatel za splněný. U prvního nároku městský soud založil zamítavé rozhodnutí na dvou závěrech, stěžovatel však dovoláním zpochybnil pouze jeden z nich, a to, že k ukončení smluv by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo s ohledem na zastaralost výherních hracích přístrojů. Závěr, že případná škoda by vznikla společnosti A, a nikoli stěžovateli, rozporován nebyl, ačkoli sám postačoval k zamítnutí žaloby v této části. Obdobně v případě třetího nároku stěžovatel zpochybnil pouze závěr o své nesolventnosti, a nikoli i závěr, že plánovaný obchod mohl být dokončen kýmkoli jiným, kdo by místo stěžovatele za společnost B jednal. Nejvyšší soud zdůraznil, že je vázán skutkovým základem věci, a nemohl provést odlišné právní posouzení na jiném - stěžovatelem tvrzeném - skutkovém základě.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a vazbou a tvrzenou škodou. Pokud jde o první nárok, ze všech provedených výslechů svědků a čestných prohlášení plyne, že k ukončení smluvních vztahů došlo zejména z důvodu negativní mediální kampaně vedené proti němu v souvislosti s jeho trestním stíháním. Primárně sice vznikla škoda společnosti A, ale vzhledem k tomu, že stěžovatel byl jejím 80 % společníkem, vznikla i jemu. Nelze spekulovat o tom, že tato společnost nevyplácela zisk. Ten přitom mohl být použit k jakýmkoli účelům. Dále stěžovatel uvedl, že smlouvu o umístění výherních hracích přístrojů se smluvními partnery, kteří dříve spolupracovali se společností A, následně uzavřela společnost C. V průběhu dokazování doložil výši výnosů konkrétních provozoven v konkrétním období za trvání smluvního vztahu s touto společností a vypočet, jaký podíl na těchto výnosech by utržil, nebyl-li by smluvní vztah ukončen.
10. K druhému nároku stěžovatel uvádí, že společnost A byla z důvodu ztráty smluvních partnerů nucena řešit situaci, že mnoho výherních hracích přístrojů bylo stažením z provozu umístěno na sklad, čímž ztrácely na hodnotě. Tyto přístroje nemohly vytvářet zisk a zkracovala se doba jejich životnosti. Situaci tak bylo třeba řešit co nejrychleji, což znamenalo odprodat přístroje pod zůstatkovou cenou, čímž uvedené společnosti vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Na tehdejším trhu nebylo možné najít výhodnějšího kupce. Důvodnou měla být žaloba i v části třetího nároku, k čemuž lze poukázat na řadu provedených důkazů. Za obvyklého chodu věcí by stěžovatel hotel koupil. V řízení bylo prokázáno, že v dané době stěžovatel byl dostatečně solventní, když jenom z rozdělení zisku společnosti A disponoval částkou v hotovosti kolem 20 mil. Kč. Jeho bratr mu mohl půjčit dalších 5 mil. Kč. Teprve uvězněním přestal být stěžovatel pro zástupce kupujícího obchod důvěryhodný. Tento zástupce zároveň nechtěl jednat s nikým jiným.
11. Městský soud měl podle stěžovatele nesprávně zhodnotit otázku příčinné souvislosti u všech třech uplatněných nároků, jakož i otázku důkazního břemene ve vztahu k solventnosti stěžovatele koupit v předmětné době hotel za cenu 600 000 EUR. Soudy obou stupňů připustily, že nezákonné rozhodnutí o trestním stíhání stěžovatele bylo jednou z příčin ukončení smluvní spolupráce týkající se nájmu výherních hracích přístrojů, hlavní příčiny ale spatřovaly jinde. Již sama tato okolnost prokázání příčiny (byť z pohledu soudů obou stupňů méně významná) měla vést k přiznání nároku, popřípadě části nároku. Pokud obecné soudy po provedeném dokazování shledaly, že nezákonné trestní stíhání stěžovatele částečně vedlo (anebo pravděpodobně mohlo vést) k ukončování smluvních vztahů stran nájmu výherních hracích přístrojů, dovodily z toho nesprávný právní závěr, že příčinná souvislost není dána a stěžovatel tak neunesl důkazní břemeno.
12. V neposlední řadě stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že se vůbec nezabýval uplatněnou argumentací ohledně příčinné souvislosti. Dovolací soud svůj postup odůvodnil tím, že u jednotlivých nároků byl zpochybněn jen jeden ze dvou důvodů zamítnutí žaloby. U závěru, že plánovaný obchod mohl být dokončen i jinou osobou než stěžovatelem, navíc ani nešlo o závěr odvolacího soudu, a tudíž nebyl důvod jej napadat dovoláním.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti, která byla podána oprávněným navrhovatelem. Ústavní stížnost je také přípustná, avšak jen v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu a těm částem rozsudků městského soudu a obvodního soudu, jež se netýkaly druhého nároku stěžovatele. Vůči zbylým částem těchto rozsudků bylo totiž dovolání odmítnuto pro vady spočívající v absenci vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, tedy v absenci jedné z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Tato skutečnost má za následek, že v rozsahu těchto zbylých částí napadených rozsudků nebylo řádně vyčerpáno dovolání. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tím ovšem není vyloučeno, aby Ústavní soud samostatně posoudil ústavnost odmítnutí dovolání pro vady a případně zrušil napadené usnesení dovolacího soudu, čímž by se do budoucna - v závislosti na následném opětovném posouzení náležitostí dovolání dovolacím soudem - mohla otevřít cesta pro odlišné posouzení přípustnosti případné nové ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. V části, v níž byla ústavní stížnost shledána přípustnou, byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 38/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Vzhledem k uplatněným námitkám se Ústavní soud v posuzované věci zabýval otázkou, zda ve věci nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, k čemuž by mohlo dojít odepřením přístupu k soudu nebo jiným pochybením, pro které by napadená rozhodnutí neobstála z hlediska záruk spravedlivého procesu. Takovéto porušení by ve svém důsledku mohlo znamenat i porušení základního práva stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím, jež je zaručeno v čl. 36 odst. 3 Listiny.
17. Ústavní soud konstatuje, že dovolání, ačkoli směřovalo proti rozsudku městského soudu jako celku, v rozporu s §241 odst. 2 občanského soudního řádu neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně posouzení druhého nároku. Nelze proto vytknout dovolacímu soudu, že je v příslušné části odmítl pro vady spočívající v nedostatku zákonem stanovených náležitostí. Ani Ústavní soud tak v této části nemohl přezkoumat rozsudky soudů nižších stupňů.
18. Pokud jde o první nárok, dovolání nerozporovalo závěr, že zánikem smluv o umístění a provozování výherních hracích přístrojů, k němuž podle stěžovatele mělo dojít v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním, mohla vzniknout škoda společnosti A, nikoli přímo stěžovateli. Samotný tento závěr měl přitom postačovat k zamítnutí žaloby. Ústavní soud nicméně podotýká, že i kdyby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dalšími námitkami stěžovatele ohledně posouzení prvního nároku, musel by přezkoumat skutková zjištění provedená soudy nižších stupňů, což by mohl učinit toliko z hlediska stěžovatelem předestřené otázky procesního práva vztahující se k hodnocení důkazů, tedy výkladu a použití §120 a 132 občanského soudního řádu. Ve své podstatě by šlo o srovnatelný přezkum, jaký provádí u skutkových zjištění Ústavní soud a jenž spočívá v posouzení těchto zjištění z hlediska požadavků plynoucích ze základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani v takovém případě by ale nebyl namístě závěr o porušení tohoto práva.
19. Podle Ústavního soudu nelze z případného závěru o vzniku škody společnosti A dovozovat, že stejná škoda musela vzniknout i stěžovateli jako jejímu společníkovi. To neznamená, že následkem zániku smluv nemohla škoda vzniknout i jemu, takovýto závěr by ale musel vycházet z odlišných skutkových okolností, než jaké by byly postačující u uvedené společnosti. Obecné soudy provedly a zhodnotily řadu důkazů, které umožnily komplexní pohled na fungování společnosti A v dotčeném období. Trestní stíhání se na výkonu její podnikatelské činnosti projevilo, zároveň ji však neznemožnilo, byť uvedená společnost, jejíž jednatel byl ve vazbě, musela na nové okolnosti určitým způsobem reagovat. Nadále docházelo nejen k zániku starých smluvních vztahů, ale i k jejich prodlužování či vzniku smluvních vztahů nových. Obecné soudy se zabývaly otázkou, zda mělo na podnikání této společnosti vliv, že si ji uživatelé hracích přístrojů mohli spojovat s trestním stíháním a vazbou stěžovatele (respektive ostatních členů skupiny), nebo spíše vzniklé problémy ohledně zajištění servisu výherních hracích přístrojů. Provedené důkazy svědčily spíše pro druhou možnost. Ústavní soud má výhradu jen vůči závěru, že pokud dosavadní smluvní vztahy v řadě případů zanikaly po vzájemné dohodě smluvních stran, pak takovýto postup musel být nelogický. Výpovědi smluv mohly mít negativní dopad na dobrou pověst společnosti A a tím i na její další podnikání, takže tato společnost mohla mít zájem takovémuto dopadu zamezit tím, že k ukončení některých smluvních vztahů došlo vzájemnou dohodou. Obecné soudy zohlednily i vývoj v oblasti podnikání, ve které byla společnost A činná a související změnu preference uživatelů výherních hracích automatů. Zvážily význam všech těchto skutečností z hlediska tvrzeného nároku stěžovatele, u něhož samotného nebylo možné uvažovat o případném ušlém zisku stejným způsobem jako u společnosti, jejímž je společníkem. Místo toho bylo u něj významné, jaký dopad mají tyto skutečnosti na hodnotu společnosti či pro případné rozhodnutí o rozdělení zisku společníkům. Pakliže na základě celkového zhodnocení provedených důkazů obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzená škoda, která měla vzniknout přímo stěžovateli s ohledem na následky jeho trestního stíhání pro uvedenou společnost, nebyla prokázána ani částečně, tento jejich závěr nelze považovat za svévolný ani v něm spatřovat jiné pochybení, které by znamenalo vybočení ze záruk spravedlivého procesu.
20. U třetího nároku stěžovatel v dovolání neuplatňoval námitky vůči závěru, že zamýšlený obchod spočívající v nákupu a prodeji hotelu mohl být za společnost B uzavřen i bez jeho účasti. Ústavní soud považuje za sporné, zda v tomto závěru lze spatřovat samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Uvedený závěr obvodního soudu, s nímž se ztotožnil i městský soud, vycházel z předpokladu, že vzhledem k výhodnosti tohoto obchodu musely mít zájem na jeho realizaci všechny smluvní strany bez ohledu na to, zda se na jeho uzavření bude přímo podílet stěžovatel. V řízení před obecnými soudy ovšem nebylo postaveno najisto, že by zamýšlený obchod skutečně byl býval takto realizován, resp. že by byl býval realizován s takovým ziskem. Protože i v této části dovolání šlo v podstatě výlučně o otázku respektování požadavků, které pro hodnocení důkazů vyplývají z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud z těchto hledisek přezkoumal příslušné závěry soudů nižších stupňů navzdory odmítnutí dovolání. Podle Ústavního soudu jsou tato skutková zjištění v napadených rozsudcích přesvědčivě odůvodněná. Zejména v rozsudku obvodního soudu jsou popsány rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, které bránily obecným soudům učinit skutkový závěr, že předmětný obchod (jak koupě hotelu, tak jeho následný prodej) by při předpokládaném běhu událostí byl realizován způsobem a se ziskem, který tvrdil stěžovatel. Tyto výpovědi byly (pro nedostatek jiných důkazů) v mnoha ohledech klíčové. Na tomto místě tak plně postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozsudků městského soudu a obvodního soudu. Navzdory výše uvedené výhradě k napadenému usnesení dovolacího soudu je zjevné, že ani případné nové posouzení dovolání by nic nezměnilo na výsledku řízení před obecnými soudy.
21. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti zčásti podle §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu