ECLI:CZ:US:2021:2.US.1458.21.1
sp. zn. II. ÚS 1458/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 10 Afs 397/2020-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo odepřít výpověď zaručené čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Celní úřad pro hlavní město Prahu poté, co při prohlídce nebytových prostor u stěžovatele nalezl 450,2 kg tabáku bez dokladů prokazujících jeho řádné zdanění a stěžovatel nevyhověl výzvě k podání daňového přiznání, vyměřil z moci úřední stěžovateli spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2013; následně stěžovateli uložil pokutu ve výši 31 899 Kč za opožděné tvrzení daně. Stěžovatelovo odvolání proti uložené pokutě, jakož i následná žaloba proti rozhodnutí odvolacího orgánu byly zamítnuty. V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vyžadovat po daňovém subjektu daňové tvrzení v situaci, kdy je daňový subjekt trestně stíhaný, je v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování. Stěžovatel v posuzovaném řízení žádal o přerušení daňového řízení do skončení trestního řízení, neboť měl za to, že správcem daně požadované daňové tvrzení by mohlo být využito proti stěžovateli v trestním řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů a daňových orgánů, kterou vedl již v předchozím řízení. Obecné soudy však již všechny stěžovatelovy námitky vypořádaly v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. K námitce porušení zákazu sebeobviňování Nejvyšší správní soud stěžovateli již vysvětlil, že daňové řízení a trestní řízení nesledují stejný cíl. Právo neobviňovat sebe sama nejde tak daleko, aby v sobě zahrnovalo právo odmítnout podat daňové přiznání, a to ani při souběžném řízení trestním. Jak již ve své judikatuře detailně vysvětlil Evropský soud pro lidská práva, pokud by snad zákaz sebeobviňování měl znamenat též protiústavnost nejrůznějších (sankcionovaných) výzev k podání daňového či celního tvrzení, v podstatě by to zničilo fungování daňových systémů ve smluvních státech Úmluvy (srv. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 9. 2002, stížnost č. 76574/01, Allen proti Spojenému království či ze dne 21. 4. 2009, stížnost č. 19235/03, Marttinen proti Finsku). Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu