ECLI:CZ:US:2021:2.US.1469.21.1
sp. zn. II. ÚS 1469/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. Martinou Hrbatovou, sídlem Karlov 2392/6, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. července 2020 č. j. 3 T 160/2019-683, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2020 č. j. 3 To 255/2020-703 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 7 Tdo 263/2021-747, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců a k peněžitému trestu v celkové výši 25 000 Kč s tím, že dle §69 odst. 1 trestního zákoníku okresní soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán. Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že na základě ústní dohody obdržel od poškozené finanční prostředky určené k financování stavby rodinného domu (ve výši 692 979,68 Kč), avšak část těchto prostředků použil pro svoji potřebu.
3. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o uložení peněžitého trestu, a to s ohledem na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jíž došlo ke zrušení institutu náhradního trestu odnětí svobody. Krajský soud poté nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve stejné výši. Odvolání poškozené bylo zamítnuto a prvostupňový rozsudek jinak zůstal beze změny.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. Dovolací soud se mimo jiné neztotožnil s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož bylo na místě rozsudek odvolacího soudu zrušit pro absenci vymezení času spáchání skutku ve skutkové větě. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že stěžovatel tuto vadu nenamítl, přičemž ačkoli lze připustit, že ve skutkové větě mělo být uvedeno nejen to, kdy poškozená stěžovateli peníze svěřila (v letech 2014 a 2015), nýbrž i to, kdy došlo k jejich přisvojení (do konce roku 2016), nemá tento nedostatek vliv na skutečnost, že skutková věta obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené skutkové podstaty a současně je skutek natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným. Zjištění doby dokonání trestného činu bylo reálně učiněno a soudy ji výslovně vyjádřily v odůvodnění rozhodnutí.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se nemůže žádným způsobem domoci zjištění, z čeho soudy dovodily úvahu o spáchání trestného činu zpronevěry, jakožto trestného činu úmyslného. Dle stěžovatele v jeho jednání nemůže být trestný čin spatřován, neboť orgány činné v trestním řízení nedokázaly skutkovou větu formulovat tak, aby z ní bylo zřejmé, jaký vztah měl stěžovatel k předmětným finančním prostředkům, zda pro něj byly cizí věcí a zda jednání stěžovatele skutečně vedlo nebo bezprostředně mohlo vést k tomu, že účelu, k němuž byly prostředky určeny, dosaženo nebylo a poškozené mohla vzniknout nějaká majetková újma.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že v inkriminované době žil s poškozenou v druhovském poměru, vychovávali společné dítě a zplodili i dítě další. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu civilních soudů, podle níž investuje-li jeden z nesezdaného páru do majetku druhého, jež oba užívají nebo hodlají užívat, avšak důvod takového plnění v důsledku rozchodu partnerů odpadl, má tento partner legitimní očekávání, že mu bude jeho plnění kompenzováno. Dle stěžovatele se tak nemohlo v daném případě jednat o věci cizí a soudy nepřijatelně kriminalizují běžné občanskoprávní vztahy.
7. Dále stěžovatel argumentuje tím, že byť svěřené prostředky použil i jiným způsobem, než jak si poškozená zcela představovala, vždy je užil v zájmu zdárného provedení dané stavby. V době, kdy se jeho vztah s poškozenou rozpadl, byla stavba realizována do výrazně vyšší míry, než kterou dovoloval objem uvedených finančních prostředků. Oproti plánu byla údajně stavba realizována ve větším rozsahu, neboť stěžovatel do ní vložil navíc další finanční prostředky a rovněž vlastní práci. Poškozená dle stěžovatele nevnímala jeho jednání jako protiprávní do okamžiku, kdy po ní začal požadovat náhradu za prostředky, které do stavby nad stanovený rámec vložil.
8. Nejistota orgánů činných v trestním řízení ohledně posouzení charakteru vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou je údajně zřejmá i z toho, že nedokázaly vymezit základní okolnosti trestného činu zpronevěry včetně vymezení doby, kdy si měl stěžovatel svěřené prostředky přisvojit. Podle stěžovatele nemůže obstát závěr o vině trestným činem, který není vymezen ani do té míry, aby bylo patrné, v jakém okamžiku měl být spáchán.
9. Stěžovatel má také výhrady ke skutkovým závěrům soudů, které shledává v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z nichž má vyplývat, že stavbu realizoval ve shodě s účelem, pro který měl předmětné finanční prostředky k dispozici. Konečně, stěžovatel se domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio. Dle stěžovatele v posuzované věci žádné trestní represe nebylo zapotřebí, neboť reparačního a preventivního cíle by bylo dosaženo projednáním nároků a požadavků poškozené v občanskoprávním řízení.
10. Ústavní stížnost je v části, jíž je napadán výrok o peněžitém trestu rozsudku okresního soudu, návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. V tomto rozsahu totiž již bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.
12. Jakkoli stěžovatel tvrdí, že neví, z čeho soudy dovodily úvahu o spáchání trestného činu zpronevěry, v napadených rozhodnutích je stěžovatelovo jednání, kterým byla naplněna skutková podstata trestného činu, popsáno zcela jasně. Poškozená v letech 2014 a 2015 zaslala na stěžovatelův účet finanční prostředky ve výši cca 690 000 Kč, které měly být použity na stavbu rodinného domu. Na konci roku 2016 stěžovatel přesto neměl na účtu skoro nic, ačkoli ze stavby byla hotová jen základová deska v hodnotě cca 311 000 Kč. Zbylé finanční prostředky stěžovatel využil pro své blíže nezjištěné účely. Z uvedeného je pak patrný i vznik škody.
13. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy namítal, že nebyla posouzena povaha smlouvy mezi ním a poškozenou. Podobně v ústavní stížnosti tvrdí, že není z napadených rozhodnutí zřejmé, jaký měl stěžovatel k předmětným finančním prostředkům vztah. Jak už ale uvedl Nejvyšší soud, není podstatné, konkrétně jaký typ smlouvy byl mezi stěžovatelem a poškozenou uzavřen. Z hlediska trestního práva je podstatné, že poškozená své vlastní finanční prostředky zaslala na stěžovatelův účet, aby jimi byla financována stavba, což se v rozsahu, pro který byl stěžovatel uznán vinným, nestalo, neboť je stěžovatel použil pro svou potřebu. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelova argumentace judikaturou civilních soudů. To, že má druh legitimní očekávání, že mu bude jeho plnění do majetku partnera kompenzováno, neznamená, že si snad stěžovatel mohl preventivně vzít stovky tisíc, které byly určeny ke stavbě domu, a užít je k uspokojení vlastních potřeb.
14. Stěžovatel sice tvrdí, že prostředky užil na stavbu domu, pouze ne způsobem, jaký si poškozená "zcela představovala", dokonce tvrdí, že ve skutečnosti investoval ještě vyšší částku, ovšem v řízení byl jednoznačně prokázán opak. Z provedených důkazů je patrné, že stěžovatel využil na stavbu domu pouze část prostředků, zbylé prostředky na stavbu nevyužil vůbec, rozhodně zde nešlo o nějaké dílčí názorové rozdíly ohledně toho, jak prostředky využít. Koneckonců stěžovatel se ve zprávách poškozené opakovaně omlouval a sliboval, že peníze vrátí, což by ve světle současné stěžovatelovy argumentace nedávalo příliš smysl.
15. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by nebylo z napadených rozhodnutí patrné, ve kterém okamžiku a za jakých okolností, byl čin spáchán. Okresní i krajský soud výslovně vymezily časový okamžik, k němuž bylo vztaženo přisvojení finančních prostředků, a to ke konci roku 2016. Relevantního pochybení se tak dopustily pouze tím, že (jak uvedl Nejvyšší soud) od výše škody odečetly částku 104 452 Kč, kterou stěžovatel později poškozené vrátil, ovšem toto pochybení bylo ve prospěch stěžovatele.
16. Konečně, k zásadě subsidiarity trestní represe a její aplikovatelnosti na posuzovaný případ se již dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož odůvodnění tak postačí pro stručnost odkázat (body 27-28 napadeného usnesení).
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu