ECLI:CZ:US:2021:2.US.1481.21.1
sp. zn. II. ÚS 1481/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Nové Město, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 24 Cdo 2016/2020-124, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 35 Co 49/2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 12 C 3/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života, zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2020 č. j. 12 C 3/2018-63 rozhodl, že nepromíjí stěžovateli zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství, a uložil mu uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení. Stěžovatel ve svých tvrzeních uváděl, že se s žalovanou 1) oženil pouze z důvodu jejího těhotenství, když ho označila za jediného možného otce, manželství považoval za nespokojené, což vyústilo v rozvod manželství. Svoji pochybnost o biologickém otcovství v žalobě označil za dlouhodobou s ohledem na podobu žalované 2) a absenci jeho rysů (ve své účastnické výpovědi poté uvedl, že v průběhu života neměl o otcovství pochybnosti, a proto na žalovanou 2) převedl 60% podíl ve své obchodní společnosti). Jeho vztah se žalovanou 2) se podle něj zhoršil poté, co jí snížil finanční podporu, neboť měl za to, že "zlenošila" a přestala pracovat. Na to měl vzniknout konflikt, kdy mu partner žalované 2) vyčetl, že vzhledem k jeho poměrům dostatečně finančně nepodporuje "vlastní krev". V reakci na použití tohoto výrazu si stěžovatel nechal vypracovat DNA test k ověření, zda je biologickým otcem žalované 2), který jeho otcovství vyvrátil. Chtěl, aby byl konec vztahu se žalovanou 2) "civilizovaný", ta s ním v reakci na žádost o vzorky DNA sama přerušila kontakt. Žalovaná 1) uváděla, že se stěžovatel k žalované 2) choval jako řádný otec, a to i po rozvodu, kdy se znovu oženil. K dětem žalované 2) se choval jako dědeček. Za příčinu konfliktů označovala to, že stěžovatel po rozvodu druhého manželství navázal nový partnerský vztah, navrhovala proto zamítnutí návrhu. Ve své účastnické výpovědi uvedla, že v rozhodné době měla intimní styk i s jiným mužem, ale byla přesvědčena, že otcem je stěžovatel. Podle rozhodnutí obvodního soudu stěžovatelem předložený anonymní test DNA vylučující otcovství stěžovatele nebraly obecné soudy v potaz, neboť z něj nevyplývá, zda se jedná o test věrohodný, provedený za použití řádných vědeckých metod. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že zájmy žalované 2) nemohou být upřednostňovány z důvodu její zletilosti, neboť zákon v souvislosti s prominutím zmeškání lhůty k popření otcovství hovoří o zájmech dítěte a nerozlišuje mezi dítětem zletilým a nezletilým. Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství je zcela mimořádný institut, pro nějž musí být mimořádné důvody. Stěžovatel však žádné takové důvody nesdělil. Znalost biologických kořenů pro účely zdravotní péče může být řešena i mimosoudně. Biologické otcovství nelze přeceňovat a stavět nad ostatní faktory, potom by pozbývaly váhy instituty jako uznání otcovství a osvojení. Je třeba upřednostnit zájem dítěte na stabilitě sociálních vztahů, léta budovanou provázanost příbuzenskou, majetkovou, neopomenout vliv výchovy a společných životních zážitků, reakce blízkých a známých rodiny. Je zapotřebí ochránit děti a v souzeném případě už i jejich potomky (tj. vnoučata stěžovatele), kteří si již k němu také utvořili citové vazby, před unáhleným jednáním v důsledku konfliktů, které lidé běžně zažívají. Stěžovatel nevysvětlil, v čem je zachování současného stavu jemu na újmu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 35 Co 49/2020-87 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18, v němž bylo rozhodováno o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství k nezletilému dítěti, obsahující závěr, že důvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství existují zejména v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání. V případě zletilých osob proto Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zásadně uzavírá, že obecný zájem na ochraně jejich práv tak ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byly ještě dětmi, a převáží právo zúčastněných osob na zjištění vlastní identity a skutečných pokrevních vztahů; k tomu odkázal na rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05 a rozsudek ESLP ve věci Novotný proti České republice ze dne 7. 6. 2018 č. 16314/13. Ve výše uvedených rozhodnutích ESLP usilovali stěžovatelé o popření svého otcovství ke svým domnělým dospělým biologickým dětem. V této souvislosti ESLP shledal, že obecný zájem na ochraně práv těchto potomků za této situace značně ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byli ještě dětmi. V obou uváděných rozhodnutí ESLP však zároveň děti, k nimž bylo otcovství popíráno, proti snahám o popření otcovství nic nenamítaly a současně jejich matrikového otce za svého skutečného otce zjevně ani nepovažovaly. Obě uvedená rozhodnutí ESLP proto odkazovala na rozhodnutí ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, kdy právní úprava založila matrikové otcovství, které bylo v rozporu s biologickou i sociální realitou a tento stav byl v rozporu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti neprospíval nikomu. Podle Nejvyššího soudu se skutkové okolnosti projednávané věci nijak významně nevymykají z typově podobných situací, kdy se manžel až v době dospělosti svého dítěte dozví skutečnosti zpochybňující, zda je jeho biologickým otcem, a tyto okolnosti nejsou tudíž takového charakteru, že by vyžadovaly prominutí zmeškání popěrné lhůty v každém případě, kdy se vyskytnou, tedy že by dosahovaly takové intenzity, že by se dostávaly do rozporu s veřejným pořádkem a příčily se základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Pokud matrikovému otci nevznikly pochybnosti o otcovství během popěrné lhůty a v uvedené době ještě nebyly dostupné DNA testy, nelze při vyvažování protichůdných zájmů zcela odhlížet ani od délky doby, po které přistoupil k provedení DNA testu, tvrdil-li, že jeho pochybnost byla dlouhodobá. V projednávané věci stěžovatel v tomto směru uváděl v řízení nepřesvědčivě protichůdná tvrzení, o jeho pochybnostech vypověděla i žalovaná 1). Dlouhodobá pochybnost, během níž by nepodnikl žádné kroky, by přitom svědčila v neprospěch stěžovatele. S ohledem na věk žalované 2) (přes 40 let) je významné, že projevila aktivní nesouhlas s popřením otcovství. Výše vyloženými okolnostmi se věc odlišuje od rozsudku ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, neboť se nejedná o případ, kdy by matrikové otcovství bylo v nesouladu s biologickou a sociální realitou a zároveň by tento stav byl v rozporu s přáním dotčených a ve skutečnosti neprospíval nikomu. Zároveň se výše vyloženými okolnostmi věc podstatně odlišuje i od rozsudků ESLP ve věcech Paulík proti Slovenské republice a Novotný proti České republice, a to (kromě toho, že v uvedených věcech stěžovatelé neměli k dispozici procesní prostředek k zahájení řízení o popření otcovství určeného soudem v době, kdy tehdejší vědecké metody neumožňovaly spolehlivě určit biologické otcovství) tím, že děti, k nimž bylo otcovství v citovaných věcech popíráno, proti snahám o popření otcovství nic nenamítaly, a současně jejich matrikového otce buď za svého skutečného otce zjevně ani nepovažovaly, nebo samy iniciovaly provedení DNA testu a se svým matrikovým otcem se prvně setkaly až krátce před ukončením střední školy. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že zájem stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství nepřevážil nad zájmem žalované 2) na zachování dosavadního matrikového stavu. Toto výsledné posouzení nezvrátil ani zájem stěžovatele na poznání vlastních pokrevních pout, neboť popření otcovství má dalekosáhlejší právní důsledky než jen objasnění existence či neexistence pokrevního pouta, ostatně o absenci pokrevního pouta je již stěžovatel přesvědčen na základě DNA testu, který si nechal vyhotovit. Jde-li o žalovanou 2) a její právo na poznání svých pokrevních vazeb, je třeba rovněž připustit, že právo znát své rodiče v sobě zahrnuje i právo tyto rodiče neznat.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Evropský soud pro lidská práva se otázkou právní úpravy popěrných lhůt ve své judikatuře zabýval opakovaně. V ustálené judikatuře apeloval, aby státy, které jsou vázány ustanovením čl. 8 Úmluvy, při zvažování úpravy popírání otcovství nalezly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy právního otce a dítěte (v daném případě zletilého, které se nemůže dovolávat vysokého standardu založeného Úmluvou o právech dítěte.). Opakovaně bylo podle něj konstatováno, že právní úprava popěrných lhůt nesmí zasahovat do práv dotčených osob (právního otce), aniž by takový zásah byl nezbytný a odůvodněný potřebou ochrany jiné dotčené osoby (v daném případě zletilé osoby). Ústavní soud upozornil, že při popření otcovství musí být zohledněny zájmy otce, je zde nutná ochrana jeho soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, informační sebeurčení a zároveň má otec dítěte právo na existenci právního prostředku k ochraně svých práv dle čl. 13 Úmluvy. Dále Ústavní soud upozorňoval na potřebnost existence biologických vztahů, a to ke splnění požadavku, aby právní otcovství odpovídalo otcovství biologickému, čemuž odpovídá i právo dítěte znát své biologické rodiče. Podle platné právní úpravy je ale jediným kritériem pro uplatnění výjimečné možnosti podání návrhu na popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty zájem dítěte a veřejný pořádek, práva právního otce jsou reflektována v minimální míře. Podle názoru stěžovatele, pokud bude akcentován zájem dítěte a veřejný pořádek, ustanovení §792 občanského zákoníku bude postrádat kritérium zájmu právního otce. V daném případě právní (matrikový) stav neodpovídá biologické (genetické) realitě a matriční zápis je postaven na "podvodu" ze strany žalované 1) na stěžovatele, což by nemělo být chráněno veřejným pořádkem a poskytovat výhodu v daném případě nikoli dítěti, ale osobě zletilé, jíž jde jen o ekonomické cíle. Nevyvázání stěžovatele z postavení matrikového právního otce podle něj odporuje základním hodnotám společnosti. Podle stěžovatele v případě zletilých osob ESLP ve výše citovaných rozsudcích zásadně uzavřel, že obecný zájem na ochraně jejich práv tak ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byly ještě dětmi, a převáží právo zúčastněných osob na zjištění vlastní identity a skutečných pokrevních vztahů. Zájem stěžovatele však v napadených rozhodnutích nebyl hodnocen dostatečně a bylo rezignováno na test proporcionality zásahu do práva na soukromý život stěžovatele jako právního otce a na nesplnění požadavku spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na právní jistotě v rodinných vztazích a právy právního otce.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností svého případu ze strany obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by byl tento výklad rozporný se závěry Ústavního soudu či ESLP, Nejvyšší soud náležitě vysvětlil, v čem spočívají důvody, proč stěžovateli nevyhověl, přičemž neobstojí tvrzení stěžovatele, že by jeho práva jako matrikového otce, který hodlá popírat své otcovství, nebyla vzata v potaz. Nejvyšší soud jen upřednostnil při vážení práva jeho dcery a stabilitu úpravy rodinných vztahů. Vážení těchto práv a účelů neporušilo excesivně standardy nastolené judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu