ECLI:CZ:US:2021:2.US.1485.21.1
sp. zn. II. ÚS 1485/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 4 As 338/2020-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2020 č. j. 8 A 57/2020-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Městský úřad ve F. umístil na žádost třetí osoby stavbu vodovodní přípojky a vnitřního rozvodu. Stěžovatelka učinila podnět k provedení přezkumného řízení, řízení bylo zahájeno, následně však zastaveno. Odvolání stěžovatelky bylo Ministerstvem pro místní rozvoj zamítnuto, jakož i žaloba proti nezákonnému zásahu Městským soudem v Praze a kasační stížnost Nejvyšším správním soudem (viz v záhlaví uvedené rozsudky).
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že závěry obecných soudů nemohou obstát, neboť nebylo postaveno najisto, že jejich závěry vycházejí ze stavu ke dni 18. 5. 2020. Stěžovatelka má dále za to, že obecné soudy obešly skutečný předmět řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze je dle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť soud namísto slova "neshledal" použil slovo "shledal"; neztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se jedná o pouhou chybu v psaní, pro kterou by bylo ryze formalistické soudní rozhodnutí rušit. Stěžovatelka rovněž uvádí, že postup žalovaného správního orgánu byl v rozporu se základními zásadami správního řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Oba soudy se se stěžovatelčinými námitkami již vypořádaly, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině žádné vady neshledal, stěžovatelka ostatně ani žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu