ECLI:CZ:US:2021:2.US.1495.20.1
sp. zn. II. ÚS 1495/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020, č. j. 27 Cdo 1982/2019-90 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 4 Cmo 4/2018-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1982/2019-90 ze dne 25. února 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 4/2018-65 ze dne 6. 11. 2018, kterými měla být porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo pokojně užívat svůj majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Dodatkový protokol" a "Úmluva").
2. Stěžovatelka v minulosti uzavřela nájemní smlouvu s bytovým družstvem za účelem užívání bytu ve vlastnictví družstva. V prohlášení vlastníka byl byt vymezen jako dvě bytové jednotky, které jsou však stavebně propojené a jako jediná jednotka jsou také využívány a zkolaudovány; v nájemní smlouvě byl byt v souladu s faktickým stavem vymezen jako jediný. Stěžovatelka se krátce na to stala členskou družstva a chtěla byt převést do svého vlastnictví. Zjistila ovšem, že bytové jednotky tvořící byt nejsou právně sloučeny a zkolaudovány jako jednotka jediná, což převodu bránilo. Za součinnosti bytového družstva byl tento rozpor vyřešen vydáním stavebního povolení a následnou kolaudací, kdy opravdu došlo ke sloučení bytových jednotek v jednotku jedinou.
3. Ohledně sloučené bytové jednotky uzavřela stěžovatelka s družstvem smlouvu o převodu jednotky do vlastnictví stěžovatelky. Následně podaný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl ovšem zamítnut a stěžovatelka se tak v prvním kole řízení před obecnými soudy nejprve u Městského soudu v Praze domáhala vydání rozhodnutí, že návrh na vklad jejího vlastnického práva k nově vzniklé bytové jednotce se povoluje. Městský soud, jehož názor pak potvrdil i Vrchní soud v Praze, však žalobu stěžovatelky zamítl, neboť došel k závěru, že rozhodující je stav uvedený v prohlášení vlastníka budovy jednotek a stav zapsaný v katastru nemovitostí, nikoliv stav stavebně právní a faktický.
4. Na základě výše uvedeného právního názoru obecných soudů posléze požádala stěžovatelka bytové družstvo samostatně o převod každé z bytových jednotek zvlášť, ovšem k podpisu smluv nedošlo. Stěžovatelka se tak v nynější linii řízení, rozhodné pro posouzení Ústavním soudem, znovu obrátila na Městský soud v Praze, u kterého se domáhala nahrazení projevu vůle bytového družstva ohledně převodu bytových jednotek do vlastnictví stěžovatelky. Městský soud ovšem stěžovatelce rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 77 Cm 1/2014-45 nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že převodu brání skutečnost, že předmětné bytové jednotky již neexistují, protože v rámci stavebního řízení byly sloučeny v jedinou jednotku, čemuž odpovídal i faktický stav (nikoliv však stav zapsaný v katastru nemovitostí).
5. Proti rozhodnutí Městského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, o kterém tento rozhodl výše nadepsaným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se plně ztotožnil s názorem prvostupňového soudu.
6. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud však její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen jako "o. s. ř."), pro vady spočívající v nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání.
7. Stěžovatelka nyní podanou ústavní stížností brojí proti výše nadepsaným rozhodnutím Nejvyššího a vrchního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo pokojně užívat svůj majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. K porušení těchto práv mělo dle názoru stěžovatelky dojít především tím, že usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jelikož je obecné, a proto nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že by nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a postup Nejvyššího tak označila za přepjatý formalismus. Stěžovatelka považuje rozhodnutí obecných soudů za protiústavní též proto, že diametrálně odlišně hodnotí stejné právní skutečnosti v její věci. Stěžovatelka opakovaně zdůraznila, že v důsledku předchozích rozhodnutí Městského a Vrchního soudu byla v legitimním očekávání, ovšem následně se jí ze strany týchž soudů nedostalo oprávněně požadované ochrany. Usnesením Nejvyššího soudu mělo být dle stěžovatelky porušeno též její právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že o odmítnutí dovolání pro jeho vady rozhodl předseda senátu jako samosoudce. Stěžovatelka nakonec tvrdí ještě porušení práva na úpravu právních vztahů v přiměřené lhůtě a rozpor s dobrými mravy, jehož se měl dopustit žalovaný v dané věci.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud se tak nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání pro vady návrhu, které dle stěžovatelky její dovolání neneslo. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatelka dostála své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky z procesních důvodů, zásadní význam na celkový rozsah přezkumu Ústavním soudem.
10. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatelka v nyní projednávané věci nedostála. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
11. Ústavní soud ovšem po seznámení se s dovoláním stěžovatelky konstatuje, že stěžovatelka skutečně dovolací důvod nevymezila tak, jak zákon požaduje. Nejvyšší soud tedy posoudil dovolání stěžovatelky přiléhavě, neboť jí popsané náležitosti v něm skutečně chybí. Návrh stěžovatelky v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud s ohledem na výše uvedené hodnotil jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Jelikož mělo dovolání tyto vady, argumentace stěžovatelky nezákonným soudcem s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 188/83 SbNU 81) je zcela mimoběžná. Pakliže i Ústavní soud shledal vady vymezení přípustnosti dovolání, je zjevné, že o samotné přípustnosti ani nikdy nebylo (kvazimeritorně) rozhodováno. V tomto lze odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, dle kterého je rozdíl mezi posouzením, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti, včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z hlediska jeho obsahových náležitostí a dle §243f odst. 2 o. s. ř. tak může (ale nemusí) učinit předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu (obdobně jako podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhoduje o odmítnutí ústavní stížnosti v určitých případech soudce zpravodaj). Teprve následně, obsahuje-li dovolání veškeré náležitosti, přistupuje Nejvyšší soud k posouzení samotné jeho přípustnosti (viz podrobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 25 Cdo 4974/2016-408, proti kterému byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 1427/17). S ohledem na uvedené lze proto dospět k závěru, že právo stěžovatelky na zákonného soudce nebylo v projednávaném případě porušeno tím, že o odmítnutí dovolání pro jeho vady rozhodl předseda senátu jako samosoudce.
13. V návaznosti na to se pak Ústavní soud dále zabýval návrhem směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto rozsahu (směřujícím proti rozhodnutí vrchního soudu) je tak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v rozsahu směřujícím proti rozsudku vrchního soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v rozsahu směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu