ECLI:CZ:US:2021:2.US.1508.21.1
sp. zn. II. ÚS 1508/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Mulačem, advokátem se sídlem Cedrová 1975, Hostivice, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2021 č. j. 23 Co 19/2021-331 a proti výroku III a IV rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2020 č. j. 8 C 34/2019-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozhodoval v řízení o výživné manželky svým rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 č. j. 8 C 34/2019-277, kterým ve výroku I. uložil stěžovateli povinnost hradit své manželce (dále jen "vedlejší účastnici") výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně počínaje dnem 20. 9. 2019, ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici dlužné výživné ve výši 18 837 Kč, výrokem III. uložil stěžovateli povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 29 524 Kč, dále ve výroku IV. uložil stěžovateli povinnost uhradit České republice na nákladech řízení částku, která měla být stanovena samostatným usnesení, a výrokem V. uložil stěžovateli povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 45 000 Kč. Stěžovatel předmětný rozsudek napadl odvoláním, a to konkrétně ve výroku III., IV. a V. Vedlejší účastnice podala odvolání do výroku II. rozsudku. Na základě podaného odvolání Krajský soud v Praze jakožto soud odvolací změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že dlužné výživné činí 33 670 Kč, ve výroku III. a IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je stěžovatel povinen uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 93 073 Kč do šesti měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku, a to částku ve výši 29 524 Kč k rukám právního zástupce vedlejší účastnice a částku ve výši 63 549 Kč na účet okresního soudu v Kladně. Ve výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že soudní poplatek činí 9 000 Kč.
3. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve věci o výživné manželky doposud manželství účastníků trvalo, stanovil soud prvního stupně náhradu nákladů řízení dle §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, který stanovuje v případě opětujícího se plnění tarifní hodnotu jako součet hodnot těchto plnění; jde-li však o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se pětinásobkem hodnoty ročního plnění. Soud tak vycházel při určení náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty ve výši pětinásobku ročního plnění, tj. z částky 900 000 Kč. Stěžovatel proti výroku III. podal odvolání, neboť se domnívá, že uvedené ustanovení advokátního tarifu je zjevně nespravedlivé v případě, probíhá-li současně řízení o rozvod manželství účastníků a je zjevné, že manželství trvat pět let a více nebude. Manželství od podání návrhu ve věci výživného trvalo jen 19 měsíců, což znamená tarifní hodnotu 285 000 Kč a tedy ve výsledku i nižší náhradu nákladů řízení. Dle názoru stěžovatele se dopustily obecné soudy porušení práva na spravedlivý proces, pokud soud prvního stupně rozhodnutí ve věci nákladů řízení sám nevydal a toto rozhodnutí vydal až soud odvolací. Nebylo tak možné v rámci odvolacího řízení přezkoumat výši přiznaných nákladů a taktéž účelnost jednotlivých úkonů, za něž byla odměna účtována. Navíc je stěžovatel přesvědčen, že výrok II. odvolacího soudu není správný v tom směru, že přiznal vedlejší účastnici plnou náhradu nákladů, ačkoli v převážné části řízení nesl náklady vedlejší účastnice na ustanoveného právního zástupce stát. Tedy jí měla být přiznána jen náhrada za náklady, které nesla ona sama až do ustanovení právního zástupce z řad advokátů, následné úkony advokáta jako ustanoveného právního zástupce jsou náklady státu. Výrok, tak jak byl odvolacím soudem formulován, by podle stěžovatele mohl znamenat, že nárok na náhradu nákladů řízení má v plné výši vedlejší účastnice a účet Okresního soudu v Kladně je jen platebním místem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
8. Z toho důvodu tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu