ECLI:CZ:US:2021:2.US.1512.21.1
sp. zn. II. ÚS 1512/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020 č. j. 19 Co 273/2019-394 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2018 č. j. 12 C 150/2017-157, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2021 domáhá zrušení shora citovaných rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Namítá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžejní je však v daném případě skutečnost, že stěžovatel proti napadeným rozsudkům obecných soudů podal v září 2020 dovolání, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Podle stěžovatele však v řízení dochází ze strany soudu prvního stupně k nepřiměřeným průtahům, když dovolání ještě nebylo ke dni podání ústavní stížnosti předáno k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Z tohoto důvodu tedy podává ústavní stížnost, jejíž přípustnost odvozuje od §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dovolací přezkum, včetně rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti, je od září 2020, tj. přes osm měsíců, blokován průtahovým postupem soudu prvního stupně, tj. vydavatele exekučního titulu. V řízení totiž stále nebyly ukončeny "poměrně nenáročné úkony" soudu prvního stupně v dovolacím řízení, konkrétně rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že nemá z finančních a zdravotních důvodů faktickou možnost zajistit si jiné bydlení, nadto v době koronavirových omezení (myšleno v běžném životě i na trhu práce).
3. Okresní soud v napadeném rozsudku vyhověl žalobě vlastníka bytu, společnosti ARJA REAL INVEST, s. r. o., a stěžovateli uložil povinnost vyklidit a odevzdat bytovou jednotku ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, závěry soudu prvního stupně potvrdil. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel za nájem bytu neplatil, čímž porušoval podmínky nájemní smlouvy (což sám potvrdil při jednání soudu), a nárok na uzavření nové nájemní smlouvy mu nevznikl (automatické prodlužování nájmu ve smyslu §2285 občanského zákoníku bylo ve smlouvě výslovně vyloučeno - čl. III. bod 2 smlouvy). Po skončení nájemní smlouvy je stěžovatel od 1. 4. 2017 v bytě bez právního důvodu, a vlastník bytu se tak důvodně domáhá jeho vyklizení v rámci ochrany svého vlastnického práva. Žaloba podle závěrů obecných soudů není v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy stěžovatel v bytě bydlí bez právního důvodu již více jak tři roky a za byt ani řádně neplatil (a to ani v době od ledna 2017 do konce března 2017). Od účinnosti nového občanského zákoníku není také při vyklizení nárok na jakoukoli formu bytové náhrady.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nutno považovat dovolání proti rozsudku krajského soudu.
6. Za této situace Ústavní soud zkoumal, zda došlo v případě stěžovatele k naplnění podmínek §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, který zákon k ochraně práva poskytuje, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Toto ustanovení umožňuje učinit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, pokud v řízení o opravném prostředku před orgánem veřejné moci dochází ke značným průtahům; jinak by orgány veřejné moci svou nečinností mohly dlouhodobě a účinně (cíleně i neúmyslně) "blokovat" kompetenci Ústavního soudu v situaci, kdy již k zásahu, příp. porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele pravomocným rozhodnutím dochází a v důsledku těchto průtahů mu již vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
7. Posouzení průtahů a délky jejich trvání závisí na uvážení Ústavního soudu; jednoznačné početní pravidlo, kdy již nastávají průtahy značné, se pochopitelně stanovit nedá. V praxi se tato úvaha bude řídit obdobnými kritérii, jako při posuzování porušení ústavně zaručeného základního práva na rozhodnutí v přiměřené době, tzn. zejména složitostí věci, významem ústavně zaručeného základního práva nebo svobody pro stěžovatele a chováním stěžovatele a orgánu veřejné moci. K tomu se přidruží úvaha o povaze řízení o procesním prostředku, v němž podle stěžovatele dochází ke značným průtahům, o standardní délce takového řízení a nepochybně též o rozsahu újmy, která z průtahů stěžovateli vzchází - čím větší újma, tím menší průtahy budou opodstatněné. Také hodnocení vážnosti a neodvratitelnosti újmy stěžovatele je ponecháno na zvážení Ústavního soudu.
8. Ústavní soud již po nahlédnutí do veřejně přístupného informačního systému Ministerstva spravedlnosti infoSoud (na webových stránkách www.justice.cz) zvážil stěžovatelem uplatňovanou argumentaci stran tvrzených průtahů ze strany soudu prvního stupně a neztotožnil se s ní. V mezidobí od okamžiku, kdy stěžovatel dle svých tvrzení podal dovolání (pravděpodobně 29. 9. 2020), soud prvního stupně činí úkony spojené s předložením věci dovolacímu soudu k jeho rozhodnutí o dovolání. Mezi ně patří i zmiňované rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudního poplatku, v němž dokonce rozhodoval i odvolací soud (odvolání podané stěžovatelem). S tímto rozhodnutím i dalšími úkony (exekuční řízení a návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti) bývá spojena určitá časová prodleva (zaslání spisu, právní moc, předložení věci odvolacímu soudu aj.). Nelze však automaticky hovořit o průtazích, jestliže v řízení probíhají potřebné úkony, a to i v návaznosti na podání stěžovatele. Bez dalšího nelze odhlédnout ani od podstaty sporu samotného - vyklizení bytu obývaného bez právního důvodu a neplacení nájmu po dobu více než čtyř let. Minimálně tutéž dobu je navíc stěžovateli znám i požadavek vlastníka bytu na jeho vyklizení, následně podpořený závěry obecných soudů. Stěžovatel proto mohl svou situaci začít řešit dříve, než nastala hrozba exekučního výkonu.
9. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že z jeho pohledu nelze shledat v posuzovaném případě takové průtahy, z nichž by stěžovateli vznikala nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, když Ústavní soud neshledal důvod k postupu dle §75 odst. 2 cit. zákona. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020 č. j. 19 Co 273/2019-394 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2018 č. j. 12 C 150/2017-157 Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu