ECLI:CZ:US:2021:2.US.1517.21.1
sp. zn. II. ÚS 1517/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Denise Brožíka, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2021 č. j. 14 Co 78/2021-54 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. února 2021 č. j. 11 C 29/2021-26, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Andrey Vlachové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 6. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 1, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených usnesení.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastnice podala dne 27. 1. 2021 žalobu o uložení povinnosti stěžovateli, jejímu bývalému druhovi, předat jí psa plemene francouzský buldog jménem Robin, kterého si dříve pořídili, a to tak, aby byl u ní vždy přibližně dva ze čtyř týdnů. Společně s žalobou navrhla vydání předběžného opatření, kterým by byla nařízena tato povinnost. Vedla ji k tomu obava, že psovi vznikne psychická újma v důsledku odloučení od vedlejší účastnice, na kterou je silně fixován, a že dojde k zpřetrhání pozitivních vazeb mezi vedlejší účastnicí a psem.
3. Návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 2. 2021 č. j. 11 C 29/2021-26. K odvolání vedlejší účastnice však Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 5. 2021 č. j. 14 Co 78/2021-54 změnil usnesení okresního soudu tak, že návrhu vyhověl. Podle jeho názoru je při hodnocení všech relevantních okolností dané věci třeba přihlížet k povaze zvířete jako živého tvora, a zvláště psa, který se na pána či pány silně fixuje a odloučení by způsobilo psychickou újmu jak jemu, tak žalobkyni. Se zvířetem nelze zacházet stejně jako s jinými hmotnými předměty, a nelze mechanicky aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), o vlastnickém právu nebo o spoluvlastnictví a hospodaření se společnou věcí. Z týchž důvodů, jakož i proto, že zvíře má relativně krátký život, nelze s úpravou poměrů čekat až do vydání rozhodnutí ve věci samé, resp. do jeho právní moci.
4. Za této situace bylo třeba prozatímně upravit poměry účastníků předběžným opatřením podle §102 odst. 1 za použití §76 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Krajský soud, aniž by předjímal otázku vlastnického práva, považoval za osvědčené, že si vedlejší účastnice a stěžovatel koupili předmětného psa společně. Po ukončení partnerského soužití se dohodli na péči o psa, kterého si předávali vždy po jednom kalendářním týdnu většinou v místě bydliště toho, u koho se pes nacházel. Zhruba po jednom roce se tyto intervaly prodloužily na dva týdny. Z SMS komunikace obou účastníků vyplývá, že neměli problém si psa předávat, stejně jako domlouvat se na případných jiných termínech a místech předání. Až 4. 1. 2021 měl stěžovatel tuto dohodu přestat respektovat, když psa vedlejší účastnici nepředal.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno bez jakéhokoli podkladu. Fakticky bylo vydáno podle §220 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2011, který však byl zrušen nálezem ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). V tomto nálezu bylo uvedeno, že přezkoumává-li odvolací soud zamítnutí předběžného opatření soudem prvního stupně, pak v takovém případě není oprávněn předběžné opatření sám nařídit, ale je povinen věc vrátit soudu prvního stupně, který sám rozhodne. Nařízením předběžného opatření měl být stěžovatel jako procesní strana podstatně znevýhodněn a po rozhodnutí odvolacího soudu mu nebyla dána jakákoli možnost uplatnit svá tvrzení řádným způsobem. Podle stěžovatele tak nebyla zachována reálná možnost ochrany jeho práv ve vztahu k nařízenému předběžnému opatření. Zásah do jeho práv je navíc umocněn tím, že předběžné opatření není časově omezeno a může vyvolávat účinky po nezanedbatelně dlouhou dobu až do pravomocného ukončení řízení.
6. Předběžné opatření, jak dále zdůrazňuje stěžovatel, slouží jako zatímní úprava poměrů účastníků. Jeho účelem však není vyřešit sporné otázky účastníků. Při posouzení návrhu na vydání předběžného opatření nesmí soud předjímat rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel napadenému usnesení krajského soudu vytýká, že petit žaloby je identický s petitem návrhu na vydání předběžného opatření a že vyhověním tomuto návrhu bylo nepřípustně dosaženo výsledku požadovaného žalobou. V neposlední řadě mělo dojít předběžným opatřením k výraznému a nedůvodnému omezení vlastnického práva stěžovatele v podobě oprávnění disponovat se svým psem. Při akceptaci argumentace krajského soudu by v konkrétním a absurdním případě mohl kdokoli, kdo osvědčil citovou vazbu k psovi stěžovatele, žádat o uložení povinnosti "střídavé péče" k němu. Spoluvlastnictví ke zvířeti přitom nelze vypořádat tímto způsobem, neboť i když není živé zvíře věcí, ustanovení o věcech se na ně použijí obdobně v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem. Rovněž je přípustná, protože usnesení soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, byť nejde o konečné rozhodnutí, je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení (zde především vlastnického práva stěžovatele) a současně uzavírá určitou samostatnou část řízení před obecnými soudy [blíže k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze 7. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2950/16 (N 209/83 SbNU 331)]. Stěžovatel přitom nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nakonec je třeba dodat, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že v posuzované věci nerespektovaly právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, kterým byl k 1. 4. 2011 zrušen někdejší §220 odst. 3 občanského soudního řádu. Toto ustanovení stanovilo, že nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle §219 odst. 1, odvolací soud je změní. Stěžovatel se domnívá, že nyní krajský soud postupoval způsobem, jako kdyby citované ustanovení stále platilo, a z uvedeného nálezu dovozuje, že krajský soud měl napadené usnesení okresního soudu zrušit. Tím by vytvořil prostor pro účinnou ochranu základních práv stěžovatele. Ústavní soud této argumentaci ovšem nemůže přisvědčit. Právní závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nelze vykládat tak, že k porušení základního práva žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny dochází vždy, změní-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně a původně zamítnutému návrhu na nařízení předběžného opatření vyhoví. Takovýto postup je možný, avšak za předpokladu, že žalovaný bude mít možnost se k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřit, což vzhledem k účelu předběžného opatření není vždy možné. Někdy je totiž nezbytné, aby předběžné opatření bylo nařízeno překvapivě, bez předchozího upozornění, čímž se zamezí zmaření jeho účelu. Původní zákonná úprava, obsažená v dnes již zrušeném §220 odst. 3 občanského soudního řádu, byla uvedeným nálezem zrušena právě proto, že odvolací soud musel usnesení soudu prvního stupně vždy potvrdit, nebo změnit, a to i tehdy, kdy pak žalovanému v důsledku nařízení předběžného opatření odvolacím soudem nezbyl žádný prostor pro uplatnění jeho tvrzení. Pokud však žalovanému takovýto prostor byl ze strany odvolacího soudu poskytnut, pak nelze bez dalšího konstatovat, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
11. Z napadeného usnesení krajského soudu se podává, že stěžovatel se ještě před jeho vydáním s návrhem vedlejší účastnice seznámil a ve svém písemném vyjádření se plně ztotožnil s usnesením okresního soudu a sám se označil za výlučného vlastníka psa. Tato skutečnost nebyla v ústavní stížnosti nijak zpochybněna. Změnil-li proto krajský soud za této situace usnesení okresního soudu, aniž by je zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, nedošlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
12. Pokud jde o obsah nařízené povinnosti, stěžovatel má za to, že obecné soudy nejsou oprávněny stanovit pravidla "střídavé péče" o psa a že nejde o přípustný způsob vypořádání spoluvlastnictví. Ústavní soud zdůrazňuje, že není oprávněn k přezkumu napadených usnesení z hlediska správnosti výkladu podústavního práva, může se však zabývat otázkou, zda obecné soudy dostály požadavku vyplývajícímu z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, že výklad podústavního práva nesmí vybočovat z obecně uznávaných výkladových pravidel právních předpisů. Takovéto vybočení přitom Ústavní soud v posuzované věci neshledal, a to i s přihlédnutím k tomu, že předběžné opatření se týká psa. Nutno připomenout, že podle §494 občanského zákoníku má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Vedlejší účastnice se nedomáhá zrušení spoluvlastnictví, nýbrž rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci podle §1129 odst. 1 občanského zákoníku. Bude-li v řízení o žalobě vedlejší účastnice prokázáno, že je společně se stěžovatelem spoluvlastnicí předmětného psa a že mezi vedlejší účastnicí a psem existuje citová vazba, pak posledně uvedené ustanovení umožňuje upravit vzájemné vztahy obou spoluvlastníků tak, aby uvedená vazba zůstala u každého z nich zachována. Není úlohou Ústavního soudu předjímat možné způsoby úpravy těchto vztahů. Zároveň však není dán žádný důvod, pro který by jednou z variant řešení nemohlo být uložení povinnosti spoluvlastníkům předávat si psa navzájem ve stanovených termínech.
13. Obecně platí, že předběžným opatřením by nemělo být možné dosáhnout toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozsudkem ve věci po proběhlém řízení, zahrnujícím potřebné dokazování. Nejde však o pravidlo, které by bylo třeba použít bezvýjimečně (srov. např. usnesení ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 419/14; odkazované usnesení je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vždy totiž závisí na tom, čeho konkrétně se žaloba týká. V konkrétních poměrech může být nezbytné, aby soud předběžným opatřením nařídil stejnou povinnost, jejíž uložení se žalobce domáhá žalobou. Takovéto specifikum lze - s přihlédnutím k §494 občanského zákoníku - nalézt i v posuzované věci, v níž jde o to, že stěžovatel i vedlejší účastnice chtějí trávit čas se svým psem, jehož si v minulosti společně pořídili. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení krajského soudu bylo založeno na nepřípustném výkladu §102 odst. 1 za použití §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Nešlo o nepřípustný zásah do vlastnického práva stěžovatele, jež je zaručeno v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění tohoto usnesení.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stejný závěr se uplatní i u napadeného usnesení okresního soudu, které bylo napadeným usnesením krajského soudu změněno.
15. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal tento návrh bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu