ECLI:CZ:US:2021:2.US.1521.21.1
sp. zn. II. ÚS 1521/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky EKO Logistics s.r.o., se sídlem Týnec nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem. Praha 5, Sluneční nám. 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 63/2019-35 ze dne 19. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2018 č. j. 9 A 197/2015-49 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 7. 2015 č. j. 1177/500/15, 35932/ENV/15 (dále jen "rozhodnutí žalovaného"). Předmětem soudního přezkumu před správními soudy bylo rozhodnutí žalovaného, který zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen "inspekce"), ze dne 23. 4. 2015 č. j. ČIŽP/41/OOH/SR01/1417350.004/15/PSJ (dále jen "rozhodnutí o pokutě"), jímž byla žalovanému uložena pokuta ve výši 450 000 Kč za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění účinném do dne 30. 6. 2017 (dále jen "kontrolní řád") a stanoveny náklady řízení. Správní delikt stěžovatelka spáchala tím, že v rozporu s povinností podle §10 odst. 2 kontrolního řádu neposkytla inspekci potřebnou součinnost k výkonu jejích kontrolních oprávnění v rámci kontroly konané na inspekci dne 8. 1. 2015 (dále jen "předmětná kontrola"), kterou měl být prošetřen podnět (přijatý na inspekci dne 24. 10. 2014), který požadoval prošetření stěžovatelčino nakládání s nebezpečnými odpady v souvislosti s odstraněním 39 ks vyřazených kolejových vozidel (dále jen "kolejová vozidla"), převzatých stěžovatelkou v roce 2013 od společnosti ČD Cargo, a.s.
3. Nejvyšší správní soud zamítl svým napadeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2021 č. j. 3 As 63/2019-35 kasační stížnost stěžovatelky. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatelčina argumentace, že již v odpovídajícím rozsahu dokumenty a informace (tedy součinnost) České inspekci životního prostředí (dále jen "ČIZP") poskytla, je zcela nepřesvědčivá a nevěrohodná. Jak správně upozornil městský soud, pokud by totiž stěžovatelka vskutku požadované dokumenty a informace ČIZP dříve poskytla, nebylo by pro ni jistě vůbec složité určit konkrétní, dříve předané, dokumenty s konkrétním obsahem vztahujícím se k vymezenému předmětu kontroly. Jestliže tedy neobstojí stěžovatelčina premisa o dřívějším poskytnutí součinnosti, bez dalšího tím padá i její související právní argumentace, že (a) šlo o kontrolu opakovanou; (b) správní orgány chybně hodnotily nebezpečnost činu pro společnost; (c) byly dány liberační důvody a/nebo (d) stěžovatelka čin nespáchala. O opakované kontrole totiž vůbec nemá smyslu hovořit, pokud se kontrola netýkala stejných skutečností a jestliže při předchozích kontrolách stěžovatelka žádné relevantní informace a dokumenty ČIZP neposkytla. Zbylá argumentace pak jen různé kvalifikuje tutéž domnělou skutečnost, totiž že stěžovatelka součinnost dříve poskytla, což se nezakládá na pravdě. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou ohledně porušení zákazu sebeobvinění a přisvědčil městskému soudu, že uplatňování této zásady nesmí být aplikováno tak, aby de facto znemožnilo provádění kontrolní činnosti a zamezilo realizaci povinnosti kontrolované osoby k vydání dokumentů a poskytnutí příslušných informací. Toto stanovisko ostatně odpovídá judikatuře a je obvyklou praxí v rámci výkonu dohledových pravomocí orgánů veřejné správy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že v řízení před městským soudem bylo podle jejího názoru osvědčeno, že provozní evidence vztahující se k předmětu kontroly byla inspekci předána v rámci předchozích kontrol provedených inspekcí u stěžovatelky v roce 2014, byť byly při vedení této průběžné evidence o odpadech a způsobech nakládání s nimi zjištěny určité nedostatky, které byly v rámci následných správních řízení stěžovatelce vytknuty a byla jí též uložena sankce. Stěžovatelka proto logicky nemohla vytvořit "novou, lepší a kompletnější" průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi, kterou by inspekci předložila na základě výzvy obsažené v oznámení o zahájení kontroly ze dne 26. 11. 2014, příp. dne 8. 1. 2015, než tu, kterou již v předchozích kontrolách, resp. souvisejících řízeních předložila. Proto také stěžovatelka inspekci sdělila, že veškerou dostupnou evidenci již předložila. Stěžovatelka namítá, že ji nemohlo stíhat důkazní břemeno ve věci obsahu (kvality) předložené evidence a jejího vztahu k provozovnám stěžovatelky, jelikož se jednalo o řízení o správním deliktu (přestupku), ve kterém podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu leží důkazní břemeno na správním orgánu. Dále stěžovatelka namítá, že jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. v nich nemá podklad.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a postupy obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni výkladu podústavního práva. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly.
9. Ústavnímu soudu pak nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nejsou natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohla vést k závěru o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
10. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu