ECLI:CZ:US:2021:2.US.1535.21.1
sp. zn. II. ÚS 1535/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 112/2020-1616 ze dne 24. února 2021 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 13 P 26/2013-1396 a 13 P a Nc 310/2016 ze dne 16. ledna 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že dvě ze tří dětí stěžovatelky a jejich společného otce byly napadenými rozhodnutími svěřeny do péče otce, před tím byly všechny děti v péči stěžovatelky - matky. Návrh na změnu výchovy podal otec s odůvodněním, že matka mu neumožňuje styk s nezletilými dětmi a původně navrhoval střídavou péči s poukazem na to, že nechce omezovat podíl stěžovatelky na výchově nezletilých dětí. Stěžovatelka však nebyla schopna přes opakovaná poučení ze strany soudu a OSPOD zajistit ani rozšíření styku ani případné střídání dětí a okresní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud tak nebyla schopna učinit v souvislosti se soudním jednáním, kde bylo jednáno o změně výchovy, mohlo by do budoucna jen těžko předpokládáno, že by tak učinila později. Děti byly napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 13 P 26/2013-1396 a 13 P a Nc 310/2016 ze dne 16. ledna 2020 svěřeny do péče otce, neboť jeho výchovné schopnosti byly shledány lepšími, a to zejména z pohledu respektování úlohy druhého rodiče ve výchově nezletilých dětí. Opatrovník dětí navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu.
3. Krajský soud potvrdil napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 112/2020-1616 ze dne 24. února 2021 závěr okresního soudu a odkázal se na tři provedené znalecké posudky, z nichž vyplývá, že v zájmu nezletilých dětí je péče otce. Ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie PhDr. Vlastimila Sojky se podává, že výchovné schopnosti stěžovatelky (matky) jsou snížené akcentovanou osobností a ovlivňováním dětí. Vedle toho výchovné schopnosti otce znalec hodnotí jako velmi dobré. Sourozenci spolu vyrůstali, jejich vztah je pěkný, od února 2018 žijí odděleně v odlišných výchovných prostředích. Problémem se jeví V-A působení na bratry, ovlivňování na jejich návrat k matce. Děti si zvykly žít odděleně. V-A je v péči matky, V-B a V-C v péči otce, děti jsou tak zvyklé. Při střídavé péči hrozí ovlivňování dvojčat matkou a jejich zanevření na otce. V-A je pod velkým vlivem matky, přebírá postoje matky, její slovník. Vztah mezi bývalými manželi je extrémně napjatý. Znalecký posudek MUDr. Bysse, obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie, shledává otce nenarušenou osobností s vyšší schopností pečovat o syny. Schopnost matky zajistit druhému rodiči bezproblémový styk s dětmi a kontakt s rodinnými příslušníky ze strany druhého rodiče je výrazně nízká. Matka ovlivňuje děti v jejich vztahu k okolí. Znalecký posudek PhDr. Nory Martincové shledal, že matčiny výchovné schopnosti jsou negativně ovlivňovány tendencí k manipulaci a konfliktům, znalkyně shledala i nepřímé ovlivňování dětí. Otec je schopen více upřednostňovat potřeby dětí nad potřebami svými. Krajský soud poukázal i na to, že v péči otce se snížila nemocnost dvojčat, zatímco V-A má řadu obtíží, i když je v péči matky, a mají se u něho objevovat obtíže psychického charakteru, jejichž původ (pokud vůbec existují a nejsou jen účelové) není dán působením otce. V-B a V-B mají oba rodiče rádi. Pochopitelně by si přáli být rovnocenně s oběma rodiči. Střídavou péči však vylučují závažné skutečnosti, které ostatně byly důvodem pro změnu předchozího rozhodnutí o péči o nezletilé děti, když původní dohodu rodičů o svěření dětí do péče matky není rozhodnutím v zájmu nezletilých.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti kritizuje napadená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že krajský soud opomněl přihlédnout k přání dětí být s oběma rodiči a navíc stěžovatelka uvádí, že oběma synům chybí také bratr V-A. Je-li dětem bráněno stýkat se s matkou ve větším rozsahu a současně více pobývat s bratrem, pak nemohou být spokojené a šťastné. Podle stěžovatelky ze strany otce docházelo několik let k faktickému bránění stykům matky s dvojčaty. Obecné soudy podle stěžovatelky náležitě neposuzovaly a nezjišťovaly nejlepší zájem dětí a jeho poměr k zájmu matky na širším styku s dětmi a dosažení vyrovnanějšího výchovného uspořádání a péče obou rodičů o děti. Soudy obou stupňů podle stěžovatelky pominuly podezření závislosti otce na alkoholu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s věcnými závěry obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Obecné soudy v dané věci vedly náležité a rozsáhlé dokazování. Nechaly zpracovat postupně tři znalecké posudky, týkající se jak určení nejlepšího zájmu dítěte, tak i výchovných schopností obou rodičů. Zabývaly se i rozsáhle nebezpečím manipulace dětí stěžovatelkou. Obecné soudy vycházely ze závěrů znalců, že stěžovatelka není schopna dostatečně respektovat roli druhého rodiče, přičemž právě respektování úlohy druhého rodiče ve výchově nezletilých dětí je znakem důležité rodičovské kompetence. Ústavní soud pak v postupu obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavního rozměru, nepřísluší mu navíc přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, pokud při jejich formulaci neporušily procesní požadavky, založené Listinou. Takové pochybení pak Ústavní soud neshledal.
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu