ECLI:CZ:US:2021:2.US.1548.21.1
sp. zn. II. ÚS 1548/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. 21 Cdo 611/2021-497, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019 č. j. 19 Co 135/2019-314 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 1. 2019 č. j. 9 C 42/2017-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 9 C 42/2017-211 vyhověl zcela žalobě žalobkyně proti stěžovateli a Československé obchodní bance, a. s. (dále jen "druhý žalovaný") a určil, že ve výroku I. napadeného rozsudku tam uvedené nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy na základě zástavních smluv uzavřených mezi žalovanými, a to smlouvy č. 1248/16/5643 ze dne 8. 8. 2016 a smlouvy č. 1259/16/5643 ze dne 10. 8. 2016. Dále uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení. Soud vyšel z obsahu žalobních tvrzení, podle nichž všechny dotčené nemovitosti nabyla žalobkyně společně se stěžovatelem jako manželem za trvání manželství, a tedy předmětné nemovitosti náležejí do jejich společného jmění manželů, ač je zapsán v katastru jako jejich vlastník pouze stěžovatel. Vzhledem k tomu, že k uzavření zástavních smluv mezi žalovanými 8. 8. a 10. 8. 2016 žalobkyně nedala souhlas a tyto nepodepsala, pak takováto právní jednání žalovaných pokládá za neplatná. Svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovala z toho, že bez takového určení by byl protiprávně zatížen majetek, ke kterému jí náleží vlastnické právo. Navíc předmětné zástavní smlouvy mají zajistit dluh ve výši 70 000 000 Kč a jde o záležitost přesahující běžnou správu společného jmění manželů. Žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a shodně namítali, že zde absentuje naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť žádným způsobem nemůže být ohroženo její tvrzené vlastnické právo a ani se nemůže stát nejistým. Stěžovatel pak namítal, že veškeré dotčené nemovitosti nemohou spadat do společného jmění manželů, neboť je nabyl sám z finančních prostředků, které nenáležely do tohoto společného jmění. Navíc se bránil tím, že o uzavření zástavních smluv žalobkyně věděla a neprotestovala proti jejich uzavření. Druhý žalovaný pak namítal, že není ničím prokazováno, že by údaj v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí byl nesprávný a tedy, že by stěžovatel nebyl výlučným vlastníkem či podílovým vlastníkem nemovitostí. Dále se dovolával své dobré víry v době vzniku zástavního práva, neboť z katastru nemovitostí nevyplývala pro žalovaného žádná informace, že by předmětné nemovitosti spadaly do společného jmění manželů. Jako výlučný vlastník či spoluvlastník byl u jednotlivých nemovitostí na listu vlastnickém zapsán vždy pouze stěžovatel. Druhý žalovaný dále poukazoval na to, že souhlas s uzavřením zástavních smluv podle platné judikatury mohl být dán i ústně, případně konkludentně, a to i dodatečným způsobem. Okresní i krajský soud daly ohledně části sporných pozemků zapravdu žalobkyni, neboť shledaly, že žalobkyně osvědčila naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva. (Odvolací soud jen zúžil rozsah pozemků, u nichž zástavní právo shledal neexistujícím.) Navíc shledaly, že jsou příslušné nemovitostí součástí společného jmění manželů žalobkyně a stěžovatele a že žalobkyně neudělila souhlas k zastavení nemovitostí, a to ani konkludentní. I druhý žalovaný pak z výpisu z katastru nemovitosti mohl zjistit, že výlučné vlastnictví stěžovatele k části zastavených nemovitostí není nesporné, neboť na příslušném LV byla zapsána poznámka spornosti spočívající v oznámení o podané žalobě na určení práva. Okresní soud pak ve svém napadeném rozsudku uvedl, že zamítl provést účastnickou výpověď stěžovatele i výpověď stěžovatelem navrženého svědka Ciferského, neboť s ohledem na provedené dokazování se uvedené výslechy jeví jako nadbytečné.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces svým postupem při provádění dokazování. Odvolací soud dostatečně nezdůvodnil zamítnutí důkazního návrhu svědeckou výpovědí pana Ciferského a ohledně zamítnutí důkazního návrhu účastnickým výslechem stěžovatele soud prvního stupně uvedl, že se nejedná o nezbytný důkaz ve věci. Pokud by ale soudy navržené výslechy provedly, tak by podle stěžovatele došlo ke zjištění podstatných okolností ohledně toho, zda předmětné nemovitostí spadaly do společného jmění stěžovatele a žalobkyně. Stěžovatel je tak přesvědčen, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, zatížená libovůlí obecných soudů, které neprovedly navržené důkazy a zároveň toto neprovedení důkazů řádně neodůvodnily. Stěžovatel dále uvádí, že jej žalobkyně nikdy před podáním žaloby neupozornila na skutečnost, že zřízení zástavních práv k předmětným nemovitým věcem považuje za neplatné, ačkoliv o uzavření těchto smluv věděla. Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3290/2008, podle nějž, i kdyby měly předmětné nemovité věci být součástí společného jmění manželů (což stěžovatel zásadně popírá), tak souhlas se zastavením společné věci může druhý z manželů vyjádřit písemně, ústně a též i konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, zda byla sporná zástavní smlouva uzavřena platně či nikoli. Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů při hodnocení otázek na úrovni podústavního práva. Ústavní soud též zjistil, že obecné soudy sice kuse, ale srozumitelně vysvětlily, proč neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a proto neshledal, že by se v tomto případě jednalo o tzv. opomenuté důkazy, které jsou ústavně nepřijatelné.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu