ECLI:CZ:US:2021:2.US.1562.21.1
sp. zn. II. ÚS 1562/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem Olomouc, Nové Sady, Novosadský dvůr 765/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021 č. j. 21 Cdo 343/2021-208, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11.2019 č. j. 16 Co 164/2019-143 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 4. 2019 č. j. 8 C 94/2018-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítá i porušení čl. 31 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel v soudním řízení před obecnými soudy domáhal určení etiologie svého onemocnění pro účely případného nároku na náhradu škody vůči zaměstnavateli. Obecné soudy shledaly, že stěžovatel neosvědčil naléhavý právní zájem pro podání určovací žaloby. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že podle ustálené judikatury žaloba o určení podle ustanovení §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Odvolací soud v projednávané věci v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že "žalobce se nepochybně mohl domáhat odškodnění jím tvrzeného neoprávněného zásahu do práva na ochranu zdraví žalobou o splnění povinnosti (na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy)", že za situace, kdy žalobce tvrdí, že "jeho právo již bylo porušeno", je "právním prostředkem ochrany" jeho práva "žaloba na plnění, nikoliv určovací žaloba", a že proto "v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení".
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shodně jako před obecnými soudy namítá, že v tomto soudním řízení hodlal prokázat, že jeho předchozí onemocnění mělo etiologii profesní a nikoliv alergickou a že řešení této otázky nepřísluší primárně soudu, ale lékařům - ambulantním specialistům. Protože otázka oné etiologie onemocnění nebyla vyřešena cestou určovací žaloby, povede to podle stěžovatele ke zmnožení soudních sporů. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně řešily základní předpoklad určovací žaloby, neboť bez vyřešení otázky etiologie jeho onemocnění nelze vytvořit pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky (stěžovatelem, lékařem poskytujícím pro zaměstnavatele pracovně lékařské služby dle ZSZS a zaměstnavatelem). Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly již existující judikaturu. V případě stěžovatele se jedná o jinou situaci, neboť právní základ stěžovatelova nároku na náhradu škody za neoprávněné zásahy do přirozeného práva občana na ochranu jeho zdraví vychází z nové právní úpravy, konkrétně z čl. 31 Listiny, z §81 a násl. a §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Stěžovatel v tomto ohledu má pochybnost, zda lze dosavadní rozhodovací praxi bez dalšího aplikoval na tuto novou právní úpravu. Stěžovatel pochybuje o možném úspěšném uplatnění žaloby na plnění. Je zcela zřejmé, že v tomto případě by soud byl nucen nejdříve řešit předběžné otázky, s nejistým výsledkem a rizikem vysoké finanční ztráty. Naopak určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, by se vytvořil pevný právní základ pro právní vztahy mezi stěžovatelem a dalšími výše uvedenými účastníky a jejich spor by pak šlo řešit mimosoudně jejich vzájemnou dohodou.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva, a to konkrétně pojmu naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, zda došlo k naplnění tohoto naléhavého právního zájmu. Obecné soudy však stěžovateli přesvědčivě vysvětlily, že v jeho případě je možná žaloba na plnění a že samotná obava, že by v řízení o takovéto žalobě nemusel být úspěšný a byla by s tím spojena vyšší finanční ztráta, není dostatečným důvodem pro konstatování naléhavého právního zájmu.
8. Stěžovatel sám vysvětluje, že otázky, které by byly klíčové při řešení jeho nároku na náhradu škody vůči zaměstnavateli, hodlal předběžně řešit prostřednictvím určovací žaloby, aby se vyhnul vysokým finančním nákladům. Tento argument však obecné soudy neshledaly jako dostatečný pro konstatování naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Ústavní soud neshledal, že by tento závěr byl nepřijatelný či excesivní.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly ve svých napadených rozhodnutích stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu