ECLI:CZ:US:2021:2.US.1566.21.1
sp. zn. II. ÚS 1566/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 35/1a, Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 80/2021-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 13. 11. 2019 č. j. 9 C 201/2018-56 byla žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 97 315 Kč (výrok I) a co do zbývající částky ve výši 402 685 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II). K odvolání obou účastnic řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2020 č. j. 57 Co 67/2020-98 rozsudek nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku co do částky 67 158 Kč, jakož i v zamítavém výroku potvrzen a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 30 157 Kč byl změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II); odvolání stěžovatelky v části, která směřovala proti vyhovujícímu výroku rozsudku nalézacího soudu, bylo odmítnuto (výrok I). V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání stěžovatelky ze dne 28. 8. 2020, ve znění doplnění ze dne 25. 11. 2020, zastaveno (výrok I) a dovolání stěžovatelky ze dne 7. 12. 2020 odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti zastavení řízení o dovolání a následnému odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem; má za to, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil její podání, čímž došlo k odepření spravedlnosti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Posouzení podmínek řízení, jakož i dispozičních úkonů účastníků řízení patří do výlučné pravomoci obecných soudů, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzovaném případě Ústavní soud žádnou vadu dosahující ústavní úrovně neshledal, Nejvyšší soud srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, z jakého důvodu bylo řízení o dovolání zastaveno pro zpětvzetí dovolání a následné nové dovolání odmítnuto pro opožděnost, Ústavní soud shledává závěry Nejvyššího soudu udržitelnými.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r
předseda senátu