ECLI:CZ:US:2021:2.US.1580.21.1
sp. zn. II. ÚS 1580/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Radovana Matznera, 2) Ing. Karla Matznera a 3) Ing. Martina Matznera, společně zastoupených Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021 č. j. 22 Cdo 273/2021-185, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020 č. j. 19 Co 581/2020-164 a výroku II a III. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 12. 2019 č. j. 9 C 130/2018-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a dále rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelé se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že zůstavitelka Ing. Ludmila Matznerová (dále jen "zůstavitelka") byla ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku st. p. č. X1 v kat. území Vadkov, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., tak, jak je vymezen geometrickým plánem č. 202-81/2015 ze dne 28. 7. 2015. Stěžovatelé jsou právními nástupci zůstavitelky.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastníkem části stavby bez č. p./č. e., umístěné na st. parc. č. X1 v kat. území Vadkov, oddělené ze st. parc. č. X2 v kat. území Vadkov geometrickým plánem č. 202-81/2015 ze dne 28. 7. 2015 (výrok I.). Současně soud zamítl žalobu na určení, že zůstavitelka byla ke dni úmrtí vlastníkem st. parc. č. X1 v kat. území Vadkov tak, jak je tato vymezena geometrickým plánem č. 202-81/2015 ze dne 28. 7. 2015 (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.). Při rozhodování soud vycházel z provedených důkazů, mj. z kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1979, v níž byla označena převáděná nemovitost jako st. parc. č. X3 s domem č. p . X4 a st. parc. č. X2 v kat. území Vadkov. Okresní soud uzavřel, že zůstavitelka nenabyla do svého vlastnictví budovu č. p. X4, stojící na pozemku parc. č. st. X3, vše v k. ú. Vadkov, na základě smlouvy ze dne 1. 6. 1979, jelikož skutečná vůle účastníků smlouvy směřovala k převodu jiné nemovitosti, a to rodinného domu - části budovy bez č. p./č. e. v té době umístěné na pozemku parc. č. st. X5 v k. ú. Vadkov. Soud konstatoval, že označení převáděných nemovitostí ve smlouvě bylo v rozporu s vůlí stran, která směřovala k převodu věci odlišné od té, která byla smlouvou označena. Jestliže kupní smlouva neoznačovala stavbu, k jejímuž převodu vůle stran směřovala, ve vztahu k této stavbě nebyla kupní smlouva v zákonem předepsané formě uzavřena a vlastnické právo nemohlo na zůstavitelku přejít. Ke stejnému závěru soud dospěl i stran převodu pozemku pod předmětnou stavbou. Zůstavitelka se nicméně podle zjištění soudu ujala na základě kupní smlouvy držby stavby i pozemku v omluvitelném omylu, že jí nemovité věci patří. Se započtením doby oprávněné držby svých právních předchůdců proto vydržela vlastnické právo k budově bez č. p./č. e., umístěné na st. p. č. X1. Vlastnické právo k pozemku parc. č. st. X1 vydržet nemohla, protože podle právní úpravy platné do 31. 12. 1991 nebylo možné nabýt vlastnické právo k pozemku vydržením a oprávněná držba zůstavitelky k 1. 1. 1992 netrvala.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soud prvního stupně, když neshledal důvodnými námitky odvolatelů a naopak zcela přisvědčil závěrům okresního soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Postupně se přitom vypořádal se všemi jejich námitkami, které však nemohly založit přípustnost podaného dovolání. Poukázal zejména na to, že stěžovatelé nepřípustně napadají skutkové závěry odvolacího soudu a jeho právní závěry neshledal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V závěru rozhodnutí upozornil na skutečnost, že otázka nabytí vlastnického práva za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, by mohla být relevantní pouze pro právní předchůdce zůstavitelky, ne však pro samotnou zůstavitelku, která vlastnictví k předmětným nemovitostem v té době nenabývala; proto ani tato otázka nemohla založit přípustnost podaného dovolání, když na ní není napadené rozhodnutí založeno ani na jejím řešení nezávisí.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice se skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů. Poukazují přitom na údajné nesprávné závěry vyvozované obecnými soudy z provedených důkazů, s čímž se následně nevypořádal ani Nejvyšší soud. Dále namítají, že důvodně očekávali - resp. zůstavitelka očekávala, že obytná budova popsaná v kupní smlouvě je budovou č. p. X4 a že tedy logicky kupuje i pozemek pod touto budovou. K tomu dodávají, že soudy se nijak nevypořádaly s podrobným popisem předmětu převodu, který učinil předmět převodu nesporným.
6. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním občanského soudního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.
7. Hodnocení důkazů náleží obecným soudů, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
8. Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů ověřil, že je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k příslušným závěrům. Stěžovatelé se však opakovaně snaží soudům předkládat vlastní náhled na řešení předmětného sporu. Jejich námitky jsou však rozporu jak se zjištěními obecných soudů, tak i s konstantní rozhodovací praxí dovolací instance. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu, kterému výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání; ani v jeho postupu nebyly shledány prvky svévole či libovůle. Ústavní soud nadto zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu