ECLI:CZ:US:2021:2.US.1593.21.1
sp. zn. II. ÚS 1593/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Arlyn Almocera, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2021 č. j. 7 Azs 387/2020-29, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020 č. j. 10 A 21/2020-50, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 14. 1. 2020 č. j. MV-165933-6/SO-2019 a usnesení Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 6. 8. 2019 č. j. OAM-21458-16/PP-2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu rodinného a soukromého života dle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka má státní příslušnost Filipínské republiky a uzavřela manželství s Davidem Kuchařem, který má české státní občanství. U Ministerstva vnitra podala dne 6. 12. 2018 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. V průběhu řízení provedla Policie ČR, odbor cizinecké policie, na adrese hlášeného pobytu stěžovatelky pobytovou kontrolu, při které nebyla stěžovatelka zastižena, poštovní schránka ani zvonek nebyly polepeny jménem stěžovatelky, ani jménem jejího manžela. Následně správní orgán I. stupně předvolal stěžovatelku a jejího manžela k výslechu. Předvolání bylo stěžovatelce i manželovi doručováno prostřednictvím České pošty, s. p., na adresu jejího hlášeného pobytu. Zásilka obsahující předvolání byla připravena k vyzvednutí dne 30. 4. 2019, stěžovatelka byla vyzvána k vyzvednutí a bylo jí zanecháno poučení. Stěžovatelka si zásilku nevyzvedla. K výslechu se stěžovatelka, ani její manžel nedostavili. Správní orgán I. stupně vydal tedy dne 6. 8. 2019 usnesení, kterým bylo zastaveno správní řízení o žádosti vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení správního orgánu I. stupně odvolání. Zároveň také požádala dle §41 odst. 2, ve spojení s §24 odst. 2, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "zákon č. 500/2004") o určení neplatnosti doručení předvolání k výslechu, neboť jí předvolání k výslechu nebylo řádně doručeno. Této žádosti správní orgán I. stupně nevyhověl, proto podala stěžovatelka odvolání i proti tomuto usnesení.
3. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců obě odvolání stěžovatelky zamítla jako nedůvodné. Následně stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze dvě žaloby. První žalobou brojila proti usnesení o určení neplatnosti doručení předvolání k výslechu a druhou žalobou brojila proti usnesení o zastavení řízení (předmět ústavní stížnosti). Ani v jednom řízení neuspěla a podala v každém řízení samostatně kasační stížnost.
4. Porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu vidí stěžovatelka v zásadním porušení procesních předpisů ze strany Nejvyššího správního soudu, který přistoupil k vydání rozsudku, aniž by v souladu s postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s. vyzval stěžovatelku k doplnění kasační stížnosti. Dále stěžovatelka argumentuje dalšími pochybeními správního orgánu v rámci řízení, které nebyly správně posouzeny v rámci soudního řízení a také s tím souvisejícím nepřiměřeným zásahem do základních práv stěžovatelky se zásadními dopady do jejího osobního a rodinného života.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal.
6. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky týkající se tvrzených pochybení správních orgánů a následně jejich vyhodnocení v soudním řízení. V dané věci obsahují rozhodnutí správních soudů dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, o které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku. Doručováním předmětné zásilky obsahující předvolání se velmi obsáhle zabývaly správní orgány i správní soudy, které podali logickou, celistvou a důkazy podloženou argumentaci týkající se doručení zásilky dle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004.
7. Po podání kasační stížnosti nebyla stěžovatelka vázána žádnou lhůtou a mohla rozšířit rozsah a důvody kasační stížnosti, pokud to považovala za nutné, jak uváděla i v kasační stížnosti. Ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s. řeší situaci, kdy podaná kasační stížnost není formálně správná a její nedostatky je zapotřebí odstranit. Nevyzve-li však Nejvyšší správní soud stěžovatele podle §106 odst. 3 s. ř. s. k odstranění vad kasační stížnosti, má stěžovatel právo rozšiřovat rozsah a důvody kasační stížnosti kdykoliv za řízení a není omezen pouze na dvoutýdenní lhůtu k podání kasační stížnosti (nález ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 390/2005). Tohoto svého práva však stěžovatelka nevyužila.
8. Stěžovatelka také ve své stížnosti považuje následky zastavení řízení o žádosti z důvodu nedostavení se k výslechu za příliš přísné a v rozporu s právem na ochranu soukromého a rodinného života. Avšak těžištěm ústavní stížnosti je procesní stránka řízení. Výše uvedené je subjektivní přesvědčení stěžovatelky, které nemůže na závěrech v projednávané věci nic změnit. Stěžovatelka neuvedla argumenty týkající se narušení jejích práv na ochranu soukromého a rodinného života, pouze obecné konstatování. I když se právní úprava zákona o pobytu cizinců může zdát příliš tvrdá, je nutné respektovat, že je právem každého státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit.
9. Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu