ECLI:CZ:US:2021:2.US.1618.21.1
sp. zn. II. ÚS 1618/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Jana Štěpánka, právně zastoupeným Mgr. Lindou Turcsányiovou, advokátkou se sídlem Dobrovského 554/10, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 36 Co 118/2020-135, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 46/2019-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 46/2019-96, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 36 Co 118/2020-135, bylo určeno, že právo odpovídající věcnému břemeni (služebnost), jehož obsahem je právo užívat tam specifikovanou bytovou jednotku, netrvá. Soudy dále rozhodovaly o úhradě nákladů řízení. Stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Dodává, že proti rozhodnutí odvolacího soudu mu procesní úprava nedovoluje podat dovolání. Stěžovatel se stal nájemcem bytové jednotky na základě dohody o převodu družstevního podílu. Ústavní stížností zpochybňuje právní závěry obecných soudů, na jejichž základě bylo vyhověno žalobě spoluvlastníků parcely, jejíž součástí je budova, v níž je umístěna předmětná bytová jednotka. Podle jeho názoru, není správná úvaha soudů, že věcné břemeno užívání předmětného bytu netrvá, když po dobu deseti let nebylo využíváno, neboť od února 2009 již byt není k užívání způsobilý. Stěžovatel tvrdí, že užívání bytu spočívalo v činnostech směřujících k jeho rekonstrukci a nemohlo tak dojít k promlčení ani k zániku věcného břemene. Nesouhlasí ani se změnou petitu, kterou soud prvního stupně v průběhu řízení připustil. Soudy podle názoru stěžovatele rozhodly v rozporu s legitimním očekáváním účastníků na straně žalované. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů. Tvrdí, že jejich odůvodnění je nepřezkoumatelné.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podmínkou aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí je její účastenství v řízení, v němž bylo vydáno. Buď musela být účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv [jde o týž podmínky, od nichž se odvíjí přípustnost ústavní stížnosti proti nemeritornímu rozhodnutí; srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Pakliže ale tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze jí považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva [srov. nález ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17) a nález ze dne 23. dubna 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95 (N 31/5 SbNU 257)].
Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti naopak nelze vyvozovat z postavení vedlejšího účastníka. Jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení před Ústavním soudem je vedlejší účastenství zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. V situaci, kdy tento účastník řízení ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů (zatím) nepodal, je proto vyloučené, aby vedlejší účastník proti jeho vůli, učinil předmětem meritorního přezkumu rozhodnutí, která se dotýkají především zájmů tohoto účastníka řízení (srov. usnesení ze dne 14. února 2013 sp. zn. IV. ÚS 3540/12).
V obecné rovině tedy platí, že podá-li fyzická nebo právnická osoba ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, v němž měla postavení vedlejšího účastníka, pak je třeba takovouto ústavní stížnost považovat za podanou osobou zjevně neoprávněnou (např. nález ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13, bod 20, usnesení ze dne 13. února 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000 nebo usnesení ze dne ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04). Výjimku lze připustit pouze pro případ, kdy bylo napadeným rozhodnutím pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech (nález sp. zn. II. ÚS 1810/13, usnesení ze dne 23. února 2004 sp. zn. II. ÚS 11/03). Tak tomu bude typicky v situaci, kdy obecný soud porušil práva zaručená v občanském soudním řízení právě a jen vedlejšímu účastníkovi, nebo eventuálně osobě, která hodlá, ať už z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků, vstoupit do řízení jako vedlejší účastník (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3540/12; srov. též usnesení ze dne 20. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 2194/13).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka ve smyslu §93 odst. 1 občanského soudního řádu, musel Ústavní soud posoudit, zda v jeho případě není dána předmětná výjimka. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak zjevně není. Napadenými rozhodnutími bylo totiž rozhodnuto o zániku věcného práva, které svědčí Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město a nikoliv stěžovateli. I kdyby přitom bylo možné přisuzovat právním závěrům vysloveným v napadeném rozsudku širší význam ve vztahu k stěžovatelem tvrzeným skutečnostem, tato skutečnost by na nedostatku jeho aktivní legitimace nemohla nic změnit. Námitky stěžovatele se vztahují výlučně k rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.
Ústavní soud zjistil, že Stavební bytové družstvo X podalo ve věci dovolání, které je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 22 Cdo 2343/2021. Pokud by v řízení neuspělo při splnění procesních předpokladů, připadala by v úvahu obrana jeho ústavně zaručených práv podáním ústavní stížnosti.
Protože ústavní stížnost byla podána osobou, která k tomu zjevně nebyla oprávněná, Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu rozhodl o jejím odmítnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2021
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj