ECLI:CZ:US:2021:2.US.1634.21.1
sp. zn. II. ÚS 1634/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. F., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 1. 2019 č. j. 7 C 44/2018-66, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019 č. j. 17 Co 85/2019-82, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021 č. j. 25 Cdo 548/2020-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na nedotknutelnost osoby a právo na ochranu tělesné a duševní integrity zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu zdraví zaručené čl. 31 Listiny, právo na soudní ochranu zaručené čl. 36. odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaném náhrady újmy ve výši 515 124 Kč s příslušenstvím; újma byla stěžovatelce způsobena tím, že v důsledku pádu na zledovatělém chodníku ve vlastnictví žalovaného utrpěla tříštivou zlomeninu dolního konce stehenní kosti. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně v záhlaví uvedeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že námraza na chodníku představovala v posuzovaném případě závadu ve schůdnosti komunikace ve smyslu §26 odst. 7 zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, která nebyla ze strany vlastníka komunikace náležitě ošetřena. Vlastníku komunikace tak vznikla povinnost nahradit stěžovatelce vzniklou újmu. Stěžovatelka je toho názoru, že nelze přijmout závěry obecných soudu vycházející z judikatury Nejvyššího soudu, že o závadu ve schůdnosti se jedná pouze tehdy, kdy chodec tuto závadu nemůže s ohledem na existující podmínky předvídat. Má za to, že závěry obecných soudů nerespektují nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, který dovodil, že předvídatelnost závady ve schůdnosti není "definičním znakem" pro vznik odpovědnosti. V nerespektování citovaného nálezu stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů stran naplnění skutkové podstaty odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu vzniklou závadou ve schůdnosti místní komunikace. Obecné soudy po zevrubném vyhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že k naplnění odpovědnosti vlastníka komunikace nedošlo.
9. Ústavní soud má za to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelčiny námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
10. Ze stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 vyplývá, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku (místní komunikace), je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel (např. zda z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod.), na druhé straně, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Je třeba připomenout, že citovaný nález byl vydán na základě odlišných skutkových okolností, kdy stěžovatel uklouzl na zledovatělém chodníku, který nebyl v zimě ošetřovaný, protože byl vyloučen ze zimní údržby pražskou obecně závaznou vyhláškou, avšak na chodníku chybělo označení, že se chodník v zimě neudržuje.
11. V posuzované věci ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že v posuzované věci byl chodník, po němž stěžovatelka šla, ošetřen proti námraze již v brzkých ranních hodinách (v 6:30 hod.). Ústavní soud považuje za udržitelný závěr obecných soudů, že vlastník chodníku neporušil svou prevenční povinnost, neboť po něm nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, které je potřeba ošetřit. Za ústavně neudržitelné Ústavní soud nepovažuje ani konstatování obecných soudů, že nelze přehlédnout, že se stěžovatelka vydala na cestu po předmětném chodníku i přesto, že bylo zimní období, kdy mrzlo a sněžilo, šlo o brzké ranní hodiny, bylo jí v té době přes 70 let a nebyla ve stoprocentní zdravotní kondici.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu