ECLI:CZ:US:2021:2.US.1656.21.1
sp. zn. II. ÚS 1656/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č .j. 23 Co 250/2020-936 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21.7. 2021, č. j. 7 C 81/2015-892, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 7 C 81/2015 - 892, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali převodu náhradních pozemků p. č. 436/13 a p. č. 436/107 v obci a katastrální území Nymburk (výrok I.). Výrokem II. stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 593 180 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců. Výrokem III. stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení ve výši 19 778 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tyto závěry soud prvního stupně odůvodnil tak, že v postupu stěžovatelky lze shledat liknavost a svévolnost za stavu, kdy k uspokojení nároku žalobců (respektive jejich právních předchůdců) nedošlo za dobu více než 20 let, když o jejich nároku bylo rozhodnuto až v letech 2013, respektive 2014, ačkoliv nárok byl přímými restituenty uplatněn u orgánu státu mnohem dříve. Tím byli žalobci do té doby vyloučeni z veřejných nabídek o náhradní pozemky a rozsah vhodných náhradních pozemků podle nabídky stěžovatelky byl značně zúžen, jak z kvantitativního, a tak i kvalitativního hlediska. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pak bylo rozhodnuto tak, že se odvolání stěžovatelky proti výroku I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně odmítá a rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. Dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k výroku I. se odvolací soud zabýval tím, zda je dáno oprávnění stěžovatelky k podání odvolání. Odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno. Za stavu, kdy stěžovatelka podala odvolání proti výroku, kterým byla žaloba zamítnuta (v části, která po předchozích částečných rozhodnutích zůstala předmětem řízení), není oprávněna proti tomuto výroku podat odvolání. Odvolací soud proto odvolání stěžovatelky proti výroku I. odmítl. Odvolací senát 23 Co Krajského soudu v Praze se v tomto směru neztotožňuje se závěry rozhodnutí tohoto soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 Co 60/2019 - 455, že předmět sporu neodpadl tím, že došlo k převodu vlastnictví k žádaným pozemkům na třetí osobu a žalobu nelze zamítnout pro ztrátu vlastnického práva stěžovatelky ke sporným pozemkům, a že naopak je třeba věcně o uplatněném restitučním nároku žalobců rozhodnout, již proto, aby bylo mezi účastníky postaveno najisto, zda - pokud by nebyl nárok žalobců shledán po právu, zde nevznikl mezi nimi vztah bezdůvodného obohacení, odpovídající ceně pozemků, které byly žalobci vydány, ač být vydány neměly. V tomto směru se odvolací soud v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tyto okolnosti je třeba posoudit pouze s ohledem na závěr o úspěchu a neúspěchu ve věci, rozhodný pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Pokud jde o odvolání stěžovatelky proti výroku II., o náhradě nákladů řízení, odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. V daném případě je třeba vycházet z charakteru daného řízení, kdy dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR je řízení o vydání náhradního pozemku podle ustanovení §11a (dříve §11 odst. 2) zákona o půdě řízením, ve kterém soud není vázán žalobním návrhem ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") Ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. Přitom podstatou věci v daném případě je, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků nebyl a není dlouhodobě plně uspokojen. Jestliže tedy nelze vydat žalobci pozemek, jehož vydání se žalobou domáhá, musí mu stěžovatelka v rámci tohoto soudního řízení nabídnout všechny pozemky, kterými disponuje a soud musí vést žalobce k úpravě žalobního petitu tak, aby bylo možné uložit stěžovatelce povinnost vydat žalobci náhradní pozemek či pozemky tak, aby hodnota pozemku, (pozemků) vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality se co nejvíce přiblížila hodnotě původního pozemku. Pokud tedy soudy všech stupňů bylo v daném případě uzavřeno, že nárok žalobců na vydání náhradních pozemků je dán, když postup stěžovatelky při uspokojování nároků žalobců lze shledat jako postup liknavý a svévolný, ke změně označení pozemků žalobci došlo v průběhu řízení právě z důvodu toho, že v průběhu řízení se ukázalo, že se nejedná o pozemky vhodné k vydání (bránila překážka v uplatnění nároku v rámci církevních restitucí), nelze posuzovat skutečnost, že na základě zpětvzetí žaloby, pokud jde o konkrétní označené pozemky žalobci, jako jejich neúspěch ve věci. Právě na základě částečného zpětvzetí byla naopak žalobci žaloba upravena v označení jiných pozemků, a v tomto rozsahu soudem změna žaloby připuštěna.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že se obecné soudy odchýlily od dosavadní judikatury Krajského soudu v Praze v obdobných věcech, čímž mělo dojít k porušení zásady legitimního očekávání stěžovatelky včetně právní jistoty. Stěžovatelka se pak odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s tím, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jejími argumenty a že zamítnutí žaloby povede k dalším sporům. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že předmět řízení odpadl.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a postupy obecných soudů. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni výkladu podústavního práva. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly.
8. Ústavnímu soudu pak nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nejsou natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohla vést k závěru o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
9. K námitce stěžovatelky, že se odvolací soud odchýlil od jiného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Ústavní soud uvádí, že mu nenáleží sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně interpretace podústavního práva. Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy je v obdobných věcech rozhodováno různě, není z pohledu ústavněprávního žádoucí, nicméně je rolí Nejvyššího soudu, aby svou sjednocující činností tento problém vyřešil. Ohledně otázek podústavního práva nemůže tuto roli přebírat Ústavní soud.
10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu