ECLI:CZ:US:2021:2.US.1661.21.1
sp. zn. II. ÚS 1661/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMONT spol., s. r. o., se sídlem Černilov 464, zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 611/2020-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019 č. j. 25 Co 99/2019-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2018 č. j. 65 C 22/2017-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované České republice zaplacení náhrady škody ve výši 3 127 123 Kč s příslušenstvím spočívající ve snížení hodnoty dvou jejích rozestavěných rodinných domů z důvodu vydání souhlasu s umístěním a provedením stavby sběrného dvora na sousedních pozemcích a následného vydání kolaudačního souhlasu a nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč za související vytrpěná příkoří. Tvrdila, že postup stavebního úřadu při vydání souhlasu s umístěním a provedením stavby a při vydání kolaudačního souhlasu byl nesprávným úředním postupem, neboť tyto souhlasy byly vydány, aniž byly splněny zákonné podmínky. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl; Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku nalézacího soudu (výrok I.), odmítl dovolání stěžovatelky v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku II a té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok II) a zamítl dovolání stěžovatelky v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o věci samé (výrok III).
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů, že vydané souhlasy jsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") a §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). Namítá, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Uvádí, že v době podání žaloby Nejvyšší správní soud zastával názor, že souhlasy vydané podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění, nejsou rozhodnutími podle §65 odst. 1 s. ř. s.; uvedený právní názor byl vyjádřen v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 2 As 86/2010 - 76. Stěžovatelka doplňuje, že souhlasy nebyly vydány ve správním řízení, nemohou tedy být považovány za rozhodnutí ve smyslu §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., jehož definičním znakem je vydání v rámci formalizovaného procesu. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že nezákonné souhlasy musely být posouzeny jako nesprávný úřední postup ve smyslu §5 písm. b) ve spojení s §13 zákona č. 82/1998 Sb.; v případě nesprávného úředního postupu zákon předchozí deklaraci nezákonnosti, resp. nesprávnosti úředního postupu nevyžaduje. Není proto správný názor Nejvyššího soudu, že se stěžovatelka měla bránit pomocí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Efektivní ochrana jejích práv by navíc takovým postupem nebyla zaručena, jednalo by se pouze o akademický výrok. Stěžovatelka dále uvádí, že ke změně judikatury Nejvyššího správního soudu došlo až po vydání rozsudku odvolacího soudu, změna právního názoru by neměla být v posuzovaném případě zpětně aplikována k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že jí nemůže být v důsledku změny judikatury odepřeno právo na náhradu škody.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými; na ústavní rovině žádné vady neshledal.
9. Nejvyšší soud stěžovatelce podrobně vysvětlil, z jakého důvodu je třeba souhlas s umístěním a provedením stavby vydaný podle §79 odst. 2 stavebního zákona a kolaudační souhlas vydaný podle §122 odst. 1 stavebního zákona považovat za rozhodnutí ve smyslu §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., a to nehledě na vývoj právního názoru z hlediska předpisů správního práva (k tomu viz body 31 až 38 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). V posuzované věci je dále podstatné, že stěžovatelka měla možnost naplnění podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody zakotvené v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť se měla možnost proti těmto aktů správních orgánů bránit ve správním soudnictví, ať již žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle předchozího právního názoru Nejvyššího správního soudu nebo žalobou proti rozhodnutí podle aktuálního právního názoru Nejvyššího správního soudu. Není pravdou, že žalobou na ochranu před nezákonným zásahem by stěžovatelka mohla docílit pouze akademického výroku. Stěžovatelka však návrh na soudní přezkum ve správním soudnictví nepodala, možnost posouzení nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. svou procesní pasivitou proto ztratila.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu