ECLI:CZ:US:2021:2.US.1710.21.1
sp. zn. II. ÚS 1710/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Tunklové, zastoupené JUDr. Janou Špačkovou, advokátkou, se sídlem nám. T. G. Masaryka 80, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 27/2021-48 ze dne 30. 3. 2021 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 23 EXE 37/2014-26 ze dne 26. 10. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením, jehož II. výrok stěžovatelka napadá, Okresní soud v Jičíně zastavil exekuci ohledně vymožení nákladů řízení ve výši 14 720 Kč, které měla stěžovatelka jako povinná uhradit na základě rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 1. 2013 č. j. 3 C 99/2012-20 (výrok I) a zamítl stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce ve zbylé vymáhané částce, tj. ohledně nároků vyplývajících z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 10. 2015 č. j. 5 C 9/2014-63 (výrok II). Okresní soud rozhodoval o návrhu stěžovatelky na zastavení exekučního řízení v návaznosti na její osvobození od pohledávek v rámci oddlužení. Oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil, neboť dle jeho názoru se podle §416 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění do 31. 5. 2019 osvobození nedotýká pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. K tomu uvedl, že náklady řízení jsou svojí povahou škodou, vzniklou díky neoprávněnému odběru a distribuci plynu; druhý nárok oprávněného spočíval v neoprávněném odběru plynu stěžovatelkou bez uzavření smlouvy na odběr plynu.
3. Krajský soud v Hradci Králové se napadeným rozhodnutím zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky, spočívajícími v tom, že nebylo prokázáno, že by se dopustila úmyslného porušení právní povinnosti. Odvolací soud vyšel z toho, že odebírání plynu (nebo jakékoli jiné energie) bez uzavřené smlouvy a neplacení takového odběru je jistě porušením právní povinnosti, a to minimálně formou úmyslu nepřímého. Stěžovatelka musela být přinejmenším srozuměna s neoprávněností svého počínání i se způsobením škody dodavateli plynu - oprávněnému. Každý rozumný dospělý člověk musí mít povědomí, že zemní plyn není volným statkem, že jej nelze odebírat bez uzavřené smlouvy a že za jeho odběr je nutno platit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018 č. j. 25 Cdo 3009/2017-282). Odvolací soud připomněl, že v řízení o vydání plynoměru stěžovatelka tvrdila, že na tuto záležitost nedbala, neboť její manželství procházelo krizí. Tehdy uvedla (protokol o jednání ze dne 29. 1. 2013 ve věci vedené Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 3 C 99/2012), že má zájem i nadále v bytě bydlet a plyn odebírat, o čemž chtěla s oprávněným jednat. Odvolací soud tedy uzavřel, že pohledávka z titulu neoprávněného odběru plynu je pohledávkou z titulu náhrady škody za úmyslné porušení právní povinnosti a nevztahuje se tak na ni osvobození dle §414 a 415 insolvenčního zákona, a proto potvrdil rozhodnutí okresního soudu.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že očekávala, že v důsledku vydání usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy insolvenčního soudu stěžovatelky, ze dne 26. 11. 2019, č. j. KSUL 74 INS 21039/2017-B-39, které osvobodilo dlužníka (stěžovatelku) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, bude předmětné exekuční řízení zastaveno v celém rozsahu. Exekuce je dle právního názoru stěžovatelky nepřípustná, protože je tu tento jiný důvod, pro který exekuční titul nelze vykonat. Stěžovatelka se domnívá, že podle §416 insolvenčního zákona se osvobození podle §414 nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Stěžovatelka je však přesvědčena o tom, že vymáhaná pohledávka, která je předmětem exekuce v dané věci, tyto parametry dle §416 insolvenčního zákona nesplňuje. Stěžovatelka vychází z toho, že uvádí-li insolvenční zákon, že se osvobození od placení pohledávek z důvodu úspěšného splnění podmínek oddlužení nevztahuje na pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, avšak skutková podstata náhrady škody za neoprávněně odebraný plyn prokázání úmyslu nevyžaduje (zákon zde nerozlišuje formu zavinění) a forma zavinění (úmyslné či nedbalostní porušení právní povinnosti) nebyla v daném řízení vůči stěžovatelce vůbec řešena, natožpak prokazována, nespadá sporá pohledávka pod zmíněnou výluku. Stěžovatelka se podle svého názoru mohla maximálně dopustit škody způsobené nedbalostním porušením své právní povinnosti, pročež měla být exekuce vedená vůči ní v důsledku úspěšného splnění podmínek oddlužení zastavena v celém rozsahu. Stěžovatelka se dále odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13 (N 2/84 SbNU 35).
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů založenými na výkladu podústavního práva. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Obecné soudy v dané věci náležitě vysvětlily, proč nedospěly ve vztahu k jednomu ze stěžovatelčiných závazků k tomu, že by od něj byla stěžovatelka v rámci oddlužení osvobozena. Výklad, který provedly, není zjevně nepřijatelný ani arbitrární a je výkladem podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
9. Ke stěžovatelčinu odkazu na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3646/13 Ústavní soud poznamenává, že je pro nyní posuzovanou věc nepřípadný. V citovaném rozhodnutí se Ústavní soud zabýval věcí s odlišnými skutkovými i právními okolnostmi, neboť v tam souzené věci se jednalo o zásah obecných soudů do zásady pacta sunt servanda a priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, a dále byla ve hře zásada autonomie vůle smluvních stran. Právě tyto aspekty posouvaly věc do ústavní roviny. Žádné takové okolnosti však ve stěžovatelčině případě nenastaly.
10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu