ECLI:CZ:US:2021:2.US.1724.21.1
sp. zn. II. ÚS 1724/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, č. j. 30 Cdo 2991/2020-621, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 54 Co 41/2020-568, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2019, č. j. 22 C 196/2017- 508, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 30. 10. 2019, č. j. 22 C 196/2017 - 508, bylo rozhodnuto, že se řízení ohledně požadavku stěžovatele na zaplacení částky ve výši 241.600,- Kč zastavuje (výrok I.), žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 104.400.- Kč (výrok II.), zamítá se žaloba, aby žalovaná zaplatila stěžovateli částku 1.196.000,- Kč (výrok III.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Stěžovatel podal odvolání proti výroku III. a IV., o němž bylo napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 54 Co 41/2020- 568 rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 174.000,- Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje a dále že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 53.482,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2021, č. j, 30 Cdo 2991/2020-621 odmítl. Námitka stěžovatele spočívající v otázce, zda je možné, aby náhrada za nezákonnou vazbu (v rámci peněžitého odškodnění) fakticky zastoupila náhradu za nezákonné trestní stíhání, podle Nejvyššího soudu postrádá své opodstatnění. Z dovoláním napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně co do zamítnutí přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli nezákonným trestním stíháním v peněžité formě na základě posouzení všech relevantních okolností posuzovaného případu, s tím, že přiznání zadostiučinění ve formě peněžité by znamenalo rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Obecné soudy totiž vyšly z toho, že stěžovatel od začátku srpna 2015 do svého zadržení dne 22. 10. 2015 připravoval vraždu své bývalé družky tak, že v průběhu osobních schůzek nebo telefonických hovorů požadoval za úplatu zajištění její fyzické likvidace, přičemž důvod tohoto jednání spočíval ve snaze vyřešit situaci týkající se výchovy společného nezletilého syna, kterou považoval za nevyhovující s ohledem na rozsah stanoveného styku s nezletilým. Skutek, kterého se stěžovatel dopustil, sice nebyl přípravou vraždy, ale stěžovatelovo chování v předmětném období není morální a zaslouží společenské odsouzení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že argumentace soudů je v rozporu s dobrými mravy, neboť obecné soudy dostatečně nezhodnotily závažnost újmy způsobené stěžovateli neoprávněným trestním stíháním, neboť soudy mu přiznaly náhradu pouze za vazbu; náhrada za nezákonnou vazbu fakticky zastoupila náhradu za nezákonné trestní stíhání. Stěžovatel poukazuje na svoje odsouzení k osmiletému trestu odnětí svobody soudem prvního stupně, z čehož vyvozuje, že trestní stíhání v délce jednoho roku s reálnou hrozbou mnohaletého trestu představovalo takový zásah, pro nějž je pouhá konstatace nezákonnosti zcela nedostatečná. Stěžovatel je přesvědčen, že když bylo vůči němu vedeno nezákonné trestní stíhání, kdy stěžovatel byl stíhán pro zvlášť závažný trestný čin vraždy ve stadiu přípravy a po celou dobu tohoto trestního stíhání musel žít s představou, že může být odsouzen k dlouhotrvajícímu odnětí svobody (ač je nevinný), je pouhá konstatace nezákonnosti zcela nedostatečná a nepřiměřená. Stěžovatel v důsledku nezákonného trestního stíhání žil více jak rok ve strachu, že ač se ničeho protizákonného nedopustil, může skončit na mnoho let ve vězení, mezi násilníky a vrahy. Navíc právě nezákonné trestní stíhání (a nikoliv výkon vazby) mají podle stěžovatele fatální dopad do jeho života, neboť se opakovaně promítají do opatrovnického řízení ve věci jeho nezletilého syna a dále jej to ovlivňuje v jeho pracovním životě.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o výši odškodnění, které mu bylo přisouzeno. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy.
8. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Obecné soudy vysvětlily přijatelným způsobem, proč shledaly, že stěžovateli nenáleží odškodnění za vedení trestního stíhání, ale pouze za vazbu. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu