ECLI:CZ:US:2021:2.US.1728.21.1
sp. zn. II. ÚS 1728/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vystrčila, zastoupeného JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021 č. j. 26 Cdo 341/2021-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se žalobci Marie Kyněrová, Zdeněk Hellman a Myslivecký spolek Špičák Plenkovice domáhali vůči žalovaným Honebnímu společenstvu Plenkovice a stěžovateli určení neplatnosti smlouvy o nájmu honitby uzavřené dne 31. 8. 2012 mezi Honebním společenstvem Plenkovice jako pronajímatelem a stěžovatelem jako nájemcem.
3. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 2. 10. 2019 č. j. 11 C 232/2016-170 určil, že smlouva o nájmu společenstevní honitby ze dne 31. 8. 2012 uzavřená mezi Honebním společenstvem Plenkovice a stěžovatelem je neplatná. Rozhodoval tak opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 6. 2017 č. j. 11 C 232/2016-99 zrušil odvolací Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2018 č. j. 21 Co 213/2017-116 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud při rozhodování vycházel z toho, že je vázán svým dřívějším rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 11 C 79/2012-38, kterým rozhodl o neplatnosti rozhodnutí honebního výboru Honebního společenstva Plenkovice ze dne 31. 8. 2012, kterým honební výbor rozhodl o uzavření smlouvy o nájmu honitby se stěžovatelem. Smlouva uzavřená na základě takového rozhodnutí je proto dokumentem relativně neplatným.
4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 9. 2020 č. j. 21 Co 240/2019-217 rozsudek soudu první stupně co do merita věci potvrdil. Obdobně jako prvostupňový soud označil za zcela zásadní existenci pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 2013 č. j. 11 C 79/2012-38. Konstatoval, že citované rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném podle §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), soud je tímto rozhodnutím vázán a jeho závěry nemůže věcně přezkoumávat. Existuje-li totiž rozhodnutí soudu, které označuje za neplatné rozhodnutí honebního výboru o uzavření nájemní smlouvy se stěžovatelem, znamená to, že zde nevznikla platná vůle společenstva k uzavření nájemní smlouvy. Z uvedeného je podle soudu zapotřebí vycházet a předmětné rozhodnutí nelze revidovat, ačkoliv stěžovatel nebyl jeho účastníkem.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Poukázal přitom na soudní praxi při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté a dodal, že odvolací soud v napadeném rozsudku nepochybil, jestliže dovodil, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 2013 netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel se původního řízení neúčastnil. Poté soud konstatoval, že platnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva (resp. honebního výboru) nelze přezkoumávat v jiném řízení než upraveném §22 odst. 8 zákona o myslivosti a nelze jej napadat žalobou podle §80 občanského soudního řádu. Opačný přístup by vnesl do poměru honebních společenstev, jejich členů a ostatně i do očekávání třetích osob značnou míru právní nejistoty, v jejímž důsledku by nebylo možné spoléhat na žádné rozhodnutí valné hromady či přeneseně honebního výboru honebního společenstva, jelikož by byla kýmkoliv a v jakémkoliv řízení napadnutelná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 2013 je "výsledkem účastníky soudního řízení simulovaného sporu, který de facto sporem nebyl". Podle něj se tak stalo proto, že "jak žalobci, tak žalovaný v daném sporu jednali ve shodě a simulovaným vedením sporu chtěli dosáhnout a také dosáhli vydání pro ně příznivého rozsudku". Následně však stěžovatel napadá výhradně závěry Nejvyššího soudu, který se dle jeho tvrzení při svém rozhodování spokojil s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi a dostatečně se nevypořádal se všemi otázkami, které v dovolání položil k prokázání přípustnosti a důvodnosti podaného dovolání.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud základní práva stěžovatele neporušil.
8. Stěžovatel své námitky směřuje fakticky pouze proti posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Argumentuje absencí odůvodnění ve vztahu k položeným otázkám a v návaznosti na jeho tvrzení o "simulovaném sporu vedeném v rozporu s dobrými mravy". Své námitky podporuje též judikaturou Ústavního soudu zabývající se posuzováním přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud však v postupu Nejvyššího soudu neshledal vytýkaná pochybení. V napadeném usnesení jsou přehledně a srozumitelně shrnuty důvody odmítnutí dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud v nich nadto pouze neodkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, ale uvádí v nich konkrétní rozhodnutí, z nichž jsou seznatelné jím aplikované principy v obdobných případech. Stručně řečeno z rozhodnutí Nejvyššího soudu (jakož i rozhodnutí soudů nižších instancí) plyne, že bylo-li v řízení zjištěno, že existuje předchozí pravomocné rozhodnutí o téže věci (navíc již z roku 2013), není v možnostech obecných soudů toto rozhodnutí přezkoumávat a jsou jím vázány. Těmto závěrům nelze z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout.
9. Ústavní soud závěrem poukazuje na skutečnosti, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Taková pochybení však v nyní posuzovaném případě neshledal.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu