ECLI:CZ:US:2021:2.US.173.21.1
sp. zn. II. ÚS 173/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Eliáše, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2020 č. j. 3 As 345/2020-26 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2020 č. j. 17 A 218/2019-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel se u krajského soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 11. 2019 č. j. KK/805/DS/19-3, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 30. 1. 2019 č. j. 2097/OD-P/19. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, neboť měl s autobusem narazit do přední části jiného vozidla. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 5 100 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení vozidel skupin D1, D, D1E a DE na dobu šesti měsíců.
4. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že považuje skutkový stav zjištěný správními orgány za dostatečný pro rozhodnutí o vině stěžovatele za spáchání přestupku. Podle krajského soudu se vedlejší účastník také dostatečně vypořádal s námitkami směřujícími k vnitřní rozpornosti rozhodnutí. Vedlejší účastník za použití videozáznamu pořízeného palubní kamerou ve vozidle stěžovatele překonal nesrovnalosti panující ve výpovědích svědků, čímž měl podle krajského soudu zhojit zaváhání správního orgánu prvního stupně zcela v souladu se zákonem.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že kasační stížnost není důvodná. Rozsudek krajského soudu podle něj netrpí nepřezkoumatelností, jak tvrdí stěžovatel. K tvrzeným rozporům ve výpovědích svědků Nejvyšší správní soud uvedl, že shodně s krajským soudem i vedlejším účastníkem považuje kamerový záznam za rozhodující důkaz ke zjištění průběhu děje. Podle jeho názoru nebylo nezbytné jeho prostřednictvím odstranit rozpory v popisu děje, objevující se ve svědeckých výpovědích. Současně dodal, že svědecké výpovědi mohly být stále podkladem rozhodnutí, což nevede k vnitřní rozpornosti rozsudku krajského soudu či rozhodnutí správních orgánů. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že námitka stěžovatele, že vedlejší účastník pochybil, pokud vycházel z videozáznamu, ačkoliv tento důkaz nebyl uveden mezi podklady vyjmenovanými v jeho rozhodnutí je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a rozsudkem krajského soudu v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že došlo k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále uvádí, že v jeho případě byla porušena zásada materiální pravdy jako jedné ze zásad správního řízení.
7. Stěžovatel považuje závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu o tom, že se nemohl zabývat námitkou o neuvedení videozáznamu mezi podklady vyjmenovanými v rozhodnutí vedlejšího účastníka, protože jej stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, za nesprávný. Podle stěžovatele z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud chybí podklady, na které se soud odvolává v odůvodnění svého rozhodnutí, může to být důvodem pro nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Podle stěžovatele nebyl tento důkaz součástí spisu, a proto se měl Nejvyšší správní soud touto námitkou zabývat.
8. Stěžovatel dále uvádí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s problémem hodnocení důkazů, neobjasnil rozpory ve výpovědích svědků, rozpory mezi výpověďmi svědků a videozáznamem. Podle jeho názoru byla pokřivena zásada volného hodnocení důkazů a jednotlivým důkazům byla dávána rozdílná důležitost. Podle jeho názoru mají všechny důkazy stejnou hodnotu a nelze některé z nich upřednostňovat.
9. Podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu odložit vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatel předně namítá, že se Nejvyšší správní soud měl zabývat jeho námitkou, která směřovala k tomu, že vedlejší účastník neuvedl videozáznam v soupisu důkazů. Z toho usuzuje, že tento důkaz nebyl součástí spisu. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou se odvolává však vychází skutečně z toho, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pokud je založeno na důkazu či důkazech, které nemají oporu ve spise. Nestaví však příčinný vztah mezi tím, že důkaz chybí v soupise důkazů a tím, že chybí ve spise. Jak z rozsudku krajského soudu, tak z dalších částí ústavní stížnosti, v nichž se stěžovatel na tento důkaz odvolává, neplyne, že by stěžovateli tento důkazní prostředek nebyl znám, nebyl znám účastníkům řízení či soudům, tedy že by chyběl mezi důkazními prostředky a provedenými důkazy. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že pokud důkaz chybí v soupise důkazů uvedeném v soudním rozhodnutí, znamená to bez dalšího nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zásah do jeho základních práv a svobod.
13. Přestože se jedná o pochybení vedlejšího účastníka, či krajského soudu, nemá tato skutečnost ústavněprávní relevanci. Jak plyne například z usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus: viz http://nalus.usoud.cz) nebo nálezu sp. zn. III. ÚS 1889/20 ze dne 10. 11. 2020, porušení procesních pravidel a postupů by mohlo být zásahem do základních práv a svobod, pokud by skutečně stěžovatele omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech. Tak tomu ovšem není. Stěžovatel sám na záznam odkazuje, byl mu zjevně znám, stejně jako všem účastníkům, a proto formální pochybení spočívající v jeho neuvedení v soupise provedených důkazů v rozhodnutí, avšak uvedení v dalších částech odůvodnění rozhodnutí, nemůže představovat zásah do jeho základních práv a svobod.
14. Dále stěžovatel namítá pochybení v procesu hodnocení důkazů. Podle jeho názoru se obecné soudy nevypořádaly s rozpory mezi jednotlivými důkazy. Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se rozporům mezi důkazy věnovaly a jasně a srozumitelně vysvětlily, jakým způsobem důkazy hodnotily. Ústavní soud vzhledem ke své pravomoci svěřené mu Ústavou (čl. 87 Ústavy) musí respektovat skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší ani měnit hodnocení provedených důkazů provedeného obecnými soudy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 (N 197/63 SbNU 291)].
15. Stěžovatel také uvádí, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů tím, že krajský soud přiznal jednotlivým důkazům různou důležitost. V důsledku toho měl být porušen princip materiální pravdy. Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), hodnocení důkazů spočívá v hodnocení jejich věrohodnosti a pravdivosti, hodnocení jejich závažnosti, jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že není předem dána jejich hierarchie, váha či důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků. Je v pravomoci soudů, které provádí důkazní řízení, přiřadit váhu jednotlivým důkazům, přičemž jsou vázáni požadavkem racionality, případně logiky, což musí prokázat v odůvodnění svého rozhodnutí.
16. Zásada volného hodnocení důkazů také znamená, že obecný soud není vázán dopředu danou váhou důkazů, včetně toho, že by jim byla apriorně dána stejná váha, jak se domáhá stěžovatel. Pokud by jednotlivé důkazy, či důkazní prostředky měly stejnou váhu či důležitost, nemohlo by se již o volné hodnocení důkazů jednat a znamenalo by to vázanost soudu předem danou vahou a relevancí důkazů. Současně by to znamenalo zásah do principu materiální pravdy, neboť požadavky na zjištění objektivní pravdy by se mohly dostat do neřešitelné kolize s požadavky na správnost soudního rozhodování tím, že by jednotlivé důkazní prostředky, bez ohledu na jejich vztah k prokazované skutečnosti či samotné naraci, měly stejnou váhu, jak požaduje stěžovatel. Naopak, pojetí zásady volného hodnocení důkazů, která je spojena s tím, že provedené důkazy je povolán hodnotit soud, také odpovídá požadavek na prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností, tedy požadavek mířící k tzv. materiální pravdě. Stěžovatelovy námitky proto směřují mimo zásadu volného hodnocení důkazů a mimo zásadu materiální pravdy.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Co se týče návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu