ECLI:CZ:US:2021:2.US.1737.21.1
sp. zn. II. ÚS 1737/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VJV INSOLVENCE, v.o.s., se sídlem Petrohradská 1570/5, Praha 10, zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem, se sídlem Jánský vršek 323/13, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 75/202l-B-238 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2020, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2021, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 75/2021-B-238 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako bývalé správkyně konkursní podstaty dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2020, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-232 o zrušení konkursu na dlužníka FOUNDEIK, s.r.o., se sídlem Nádražní 50, 783 66 Hlubočky - Mariánské Údolí (dále jen "dlužník"). Stěžovatelka byla dne 19. 5. 2014 usnesením Krajského soudu v Ostravě jako insolvenčního soudu č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-A-9 ustanovena insolvenčním správcem dlužníka, přičemž v tomtéž usnesení soud zjistil úpadek dlužníka a následně povolil jeho reorganizaci. Dne 10. 3. 2015 insolvenční soud vydal usnesení č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B- 50, kterým došlo k zamítnutí reorganizačního plánu a prohlášení konkursu. Insolvenční soud dále usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/ 2014-B-75 zprostil stěžovatelku funkce insolvenčního správce a jmenoval JUDr. Davida Termera (dále jen "vedlejší účastník") novým insolvenčním správcem. Usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-171 ze dne 14. 3. 2018 insolvenční soud schválil stěžovatelce odměnu insolvenčního správce ve výši 3.036.502 Kč. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala k Vrchnímu soudu v Olomouci pro nesouhlas s výší odměny, přičemž jí odvolací soud usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 448/2018-B-188 dne 29. 10. 2018 vyhověl a výrok o odměně insolvenčního správce zrušil. Poté insolvenční soud usnesením č.j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-193 ze dne 12. 2. 2019 schválil konečnou zprávu vedlejšího účastníka jako nového insolvenčního správce, jejímž obsahem bylo také rozdělení odměny mezi stěžovatelku a vedlejšího účastníka. Stěžovatelce mělo připadnout 1.214.601 Kč a vedlejšímu účastníkovi 6.882.739 Kč. Stěžovatelka se odvolala i proti tomuto usnesení, které bylo Vrchním soudem v Olomouci usnesením, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 255/2019-B-203 ze dne 28. 6. 2019 ve výroku o rozdělení odměny insolvenčním správcům zrušeno a v tomto rozsahu vráceno insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční soud vydal dne 17. 12. 2019 další usnesení o odměně správce, č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-207, kterým přiznal stěžovatelce odměnu 2.734.069 Kč a vedlejšímu účastníkovi 5.363.271 Kč. Proti tomuto usnesení se odvolala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník. Vrchní soud v Olomouci dne 30. 4. 2020 rozhodl usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014 2 VSOL 112/2020-B-219 o změně napadeného usnesení a stěžovatelce stanovil odměnu 2.021.503 Kč a vedlejšímu účastníkovi 6.075.837 Kč. Proti tomuto usnesení pak podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
3. Dne 25. 11. 2020 insolvenční soud rozhodl napadeným usnesením č. j. KSOS 14 INS 11164/2014-B-232 o zrušení konkursu, neboť dospěl k závěru, že zrušení konkursu nebrání ani dovolání, které oba správci podali proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ohledně jejich podílů na odměně. Dovolací rozhodnutí může maximálně založit pohledávku jednoho insolvenčního správce vůči druhému, kterou by si již jen vypořádali mezi sebou. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, které však vrchní soud napadeným usnesením odmítl, přičemž zdůraznil, že již opakovaně dovodil ve své rozhodovací praxi, že z ustanovení §309 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá právo podat odvolání proti uvedenému rozhodnutí pouze insolvenčnímu správci a přihlášeným věřitelům. Za existence speciální úpravy obsažené v insolvenčním zákoně pak nelze právo podat odvolání proti předmětnému usnesení dovozovat z obecné úpravy obsažené v ustanovení §201 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), která dává právo odvolání proti soudnímu rozhodnutí každému účastníkovi řízení, kterým mu byla tímto rozhodnutím způsobena újma (srovnej například usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2016 č. j. KSOL 10 INS 13800/2012, 2 VSOL 755/2016-B-67 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2013 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012, 3 VSOL 620/2013-B-71). V dané věci podala odvolání proti rozhodnutí o zrušení konkursu insolvenční správkyně, která byla pravomocně odvolána z funkce, tedy osoba, která není oprávněna k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí. Z ustanovení §309 odst. 2 insolvenčního zákona totiž vyplývá, že přiznává právo k podání odvolání pouze stávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, a nikoliv odvolanému či zproštěnému insolvenčnímu správci. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolaná insolvenční správkyně a současný insolvenční správce podali dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které se týká jejích podílů na odměně, neboť tato dovolání aktuálně nemají přímý dopad na rozhodnutí o zrušení konkursu. Nadto byla otázka podílů správců na odměně pravomocně vyřešena v rámci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2020 č. j. KSOS 14 INS 11164/2014, 2 VSOL 112/2020-B-219, které nabylo právní moci téhož dne.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že k zásahu do práva na spravedlivý proces došlo tím, že Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání stěžovatelky proti zrušení konkursu z důvodu nedostatečné aktivní legitimace stěžovatelky v době, kdy ještě nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání ohledně odměny stěžovatelky jako insolvenční správkyně. Stěžovatelka se totiž domnívá, že je-li zrušen konkurs, odpadne i základní podmínka řízení pro další rozhodování o odměně insolvenčního správce. Pokud by pak obstálo i před Ústavním soudem zrušení konkursu, stěžovatelka se domnívá, že dovolací soud by již nemohl napadené usnesení o odměně zrušit a vrátit věc nižším soudům. V daném případě se sice formálně stěžovatelka na dovolací soud obrátit mohla a dovolací řízení také probíhá, avšak následkem zrušení konkursu již podle ní výsledek dovolacího přezkumu není způsobilý ovlivnit její situaci. Z toho důvodu je stěžovatelka přesvědčena, že měl odvolací soud vykládat účastenství extenzivně a přiznat jej i stěžovatelce jako bývalé insolvenční správkyni. Stěžovatelka se odvolává na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který v usnesení KSUL 45 INS 1285/2008 1 VSPH 42/2009-B-52 ze dne 18. 5. 2009 uvedl: "byť věřitel, jenž uplatňuje pohledávku s právem na uspokojení za podstatou (dle §168 nebo 169 IZ), není osobou, jež by byla podle §309 odst. 2 IZ oprávněna odvolání proti usnesení o zrušení konkursu pro nedostatek majetku dle §308 odst. 1 písm d) IZ podat. Je nutno mu právo takového odvolání přiznat za situace, kdy o jeho tvrzené přednostní pohledávce nebylo dosud v konkursu zákonem předpokládaným způsobem definitivně rozhodnuto, ač se tak stát mělo." Porušením práva na spravedlivý proces stěžovatelky jako insolvenční správkyně je však nejen to, že odvolací soud upřel stěžovatelce aktivní legitimaci k odvolání proti usnesení o zrušení konkursu, ale v širším smyslu také samo zrušení konkursu v situaci, kdy stále ještě probíhá řízení o jejím dovolání. Dále stěžovatelka uvádí, že neméně významný je i zásah do jejího práva vlastnit majetek. Stěžovatelka se totiž domnívá, že jí bylo předčasným rozhodnutím o ukončení konkursu, respektive usnesením odvolacího soudu o odmítnutí jejího odvolání, odepřeno právo domáhat se své odměny, čímž má být stěžovatelka krácena i na svých majetkových právech.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s právními závěry obecných soudů založenými na výkladu podústavního práva. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva, zásadně nesouhlasí s interpretací procesních předpisů obecnými soudy. Obecné soudy v dané věci náležitě vysvětlily, proč stěžovatelce nevyhověly. V daném případě se pak nejedná o odepření spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť řízení o stěžovatelčině odměně dále probíhá před Nejvyšším soudem a nebylo zastaveno ani jinak ukončeno. Stěžovatelka je tedy postupem obecných soudů na svých právech dotčena jen nepřímo.
9. Navíc nelze předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu, před nímž řízení stále probíhá. Stěžovatelce bude otevřena možnost přezkumu Ústavním soudem právě v důsledku případného neúspěchu před Nejvyšším soudem či v důsledku zastavení řízení o její odměně bez řádného ukončení sporu. Taková situace však nyní nenastala. Obecné soudy navíc naznačily možnost stěžovatelky vymáhat spornou část odměny přímo od nástupnického správce konkurzní podstaty. Ústavnímu soudu však nepřísluší zkoumat, zda a jakým způsobem by měla stěžovatelka postupovat. Nepřísluší mu ani posuzovat rozhodnutí, jímž obecné soudy jen rozhodovaly o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky napadat rozhodnutí o ukončení konkurzu. Jejich závěry ohledně této otázky nejsou ani zjevně nepřijatelné, ani nedostatečně odůvodněné, ani arbirární.
10. K námitce stěžovatelky, že se obecné soudy v její věci odchýlily od judikatorní praxe Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud uvádí, že mu nenáleží sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně interpretace podústavního práva. Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy je v obdobných věcech rozhodováno různě, není z pohledu ústavněprávního žádoucí, nicméně je rolí Nejvyššího soudu, aby svou sjednocující činností tento problém vyřešil. Ohledně otázek podústavního práva nemůže tuto roli přebírat Ústavní soud.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu