ECLI:CZ:US:2021:2.US.1767.21.1
sp. zn. II. ÚS 1767/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. května 2021 č. j. 22 Co 83/2021-1739, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 2. července 2021, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 20. srpna 2021, navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do celé řady jeho ústavně zaručených práv dle Listiny základních práv a svobod, Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod a Úmluvy o právech dítěte. Oproti původně vadnému návrhu je v petitu podání, jímž byly odstraněny vady původního návrhu, napaden toliko výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (tj. nikoli prvostupňové rozhodnutí).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí návrh na úpravu dosavadního asistovaného styku s jeho nezletilou dcerou E., když v mezidobí od posledního soudního rozhodnutí z listopadu 2018 došlo ke změně poměrů. Podstatou návrhu bylo především navýšení rozsahu styku s nezletilou dcerou a změna formy styku na styk neasistovaný. Matka s návrhem zčásti nesouhlasila, jelikož měla za to, že závažná duševní porucha, kterou stěžovatel trpí, není v úplné remisi a je léčbou pouze kompenzována. Z obsahu napadeného rozhodnutí se jeví, že hlavní výhradou matky bylo vyloučení varianty přespávání nezletilé dcery u stěžovatele. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, návrhu stěžovatele částečně vyhověl a rozsudkem ze dne 16. února 2021 č. j. 16 P 24/2015-1711 rozhodl tak, že změnil formu styku z asistované na neasistovanou, avšak při zachování jeho dosavadního rozsahu (tj. jednou za 14 dní v sobotu od 9. hodiny do 19. hodiny). Soud prvního stupně provedenou změnu ve formě styku hodnotil jako souladnou se zájmy nezletilé a jejími názory, které byly zjištěny během několika odborných pohovorů na specializovaném pracovišti s tím, že tato forma odpovídá fázi obnovování přímých a osobních kontaktů mezi nezletilou a stěžovatelem po zlepšení (stabilizaci) jeho zdravotního stavu. Žádnému z účastníků soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení (§23 z.ř.s). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť neshledal odvolání důvodným (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud došel k závěru, že soud prvního stupně v řádně provedeném dokazování zjistil rozhodný skutkový stav, ze kterého vyvodil odpovídající právní závěry. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou opatrovníka z května 2021 o recentním průběhu styku mezi stěžovatelem a nezletilou, který již na základě mimosoudní dohody rodičů nezletilé probíhal od října 2020 do května 2021 (tj. do rozhodnutí odvolacího soudu) v neasistované formě (spolu se stěžovatelem přebírali nezletilou od matky případně toliko stěžovatelovi rodiče). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že ve smyslu §888 občanského zákoníku musí být styk dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, především v zájmu dítěte. Přitom zrekapituloval historii duševního onemocnění stěžovatele a ochrannou psychiatrickou léčbu, kterou na základě soudního rozhodnutí absolvoval, a vyhodnotil dopady takto zpřetrhaných vztahů mezi stěžovatelem a nezletilou do života a vývoje nezletilé, a uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je plně v souladu se zájmy nezletilé. Nejlepší zájem dítěte je dle odvolacího soudu hodnoticím kritériem v obdobných věcech také ve smyslu "mezinárodněprávní ochrany dětí" a judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně označil odvolací soud za adekvátní zjištěným individuálním okolnostem případu, kdy nezletilá (též s ohledem na její nízký věk) bude spíše pozvolna obnovovat vztah se stěžovatelem a budovat si k němu důvěru. Této fázi styku si nezletilá bude nejprve nějaký čas přivykat. Proto odvolací soud odmítl argumentaci stěžovatele, která byla založena na tvrzení o "normálních" či "běžných" okolnostech mezi ním jakožto otcem a nezletilou dcerou.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává mnoha údajně porušených ústavně garantovaných práv, mimo jiné práva na spravedlivý proces, práva na ochranu soukromého a rodinného života před neoprávněnými zásahy, práva na péči o dítě a jeho výchovu a práva na výkon rodičovské zodpovědnosti. To vše však bez jakékoli bližší ústavněprávní argumentace. Z pohledu věcných argumentů představuje ústavní stížnost především sled námitek, které již byly vyřešeny v řízení před obecnými soudy.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. Stěžovatel věcně polemizuje s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Dle názoru Ústavního soudu se však obecné soudy s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně zpracované a zcela přiměřeným způsobem odůvodněné, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Provedené dokazování, jehož těžiště správně spočívalo v řízení před soudem prvního stupně, se jeví jako dostatečné, zejm. v rozsahu objasňování zájmů nezletilé a jejích názorů (nicméně soudy neopominuly ani poměry stěžovatele a matky nezletilé). Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Ani právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadené rozhodnutí není výrazem soudní libovůle, zejména nepředstavuje žádný interpretační či aplikační exces, ani se nejeví jako nikterak (natož neústavně) extrémní z pohledu obecných požadavků spravedlnosti, což by byl stav, kdy by Ústavní soud mohl být i při zohlednění zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů povolán ke kasačnímu zásahu. Subjektivní vnímání stěžovatele, který (obecně) označuje i dřívější rozhodnutí soudů ve věci péče o nezletilou dceru jako nepřesvědčivá či nenápomocná, na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Obecné soudy přihlédly k individuálním okolnostem dané věci a rozhodly v souladu s jimi zjištěnými zájmy nezletilé, k jejímž názorům též vhodně přihlédly. V poměrech projednávané věci tak nevykazuje další řešení podmínek styku stěžovatele s nezletilou ze strany Ústavního soudu potřebnou ústavní dimenzi.
8. Jen na okraj věci Ústavní soud zdůrazňuje, že aktuální rozsah styku mezi stěžovatelem a nezletilou je určitým mezistupněm, z povahy věci přechodným, který se bude nadále vyvíjet zejména v závislosti na tom, jak se stěžovateli podaří s nezletilou navázat (co možná nejkvalitnější a nejfunkčnější) vztah. Ústavní soud nemá žádné výhrady k závěru odvolacího soudu, že s ohledem na prokázané okolnosti věci nelze rozsah či další podmínky soudy aprobovaného styku hodnotit prizmaty "obvyklosti" či "běžnosti". Vztah mezi nezletilou a stěžovatelem se v současnosti nejeví jako "běžný" rodičovský vztah. Byť má stěžovatel pravděpodobně za to, že dřívější okolnosti bránící obvyklému styku s nezletilou dcerou na jeho straně pominuly, nelze přehlédnout, jak správně zdůraznil odvolací soud, že odstranění či zahlazení dopadů těchto okolností může u nezletilé v takto útlém věku být procesem pozvolnějšího rázu. Nadměrné uspěchání obnovování vztahu stěžovatele s nezletilou a s tím související zvýšený tlak na ni by koneckonců mohl záměru stěžovatele spíše uškodit než mu pomoci. Za této situace není relevantní izolovaně porovnávat (měsíční) hodinové penzum, které má dle napadeného rozhodnutí k dispozici na kontakt s nezletilou stěžovatel, vůči počtu hodin, po které má nezletilou v péči matka. Ústavnímu soudu se jeví, že takovéto čistě kvantitativní porovnání, které stěžovatel ve stížnosti předestřel, vytrhuje posuzovanou otázku z celkového kontextu (zejm. vztahového a psychologického), přičemž až ten je pro věc rozhodný. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl, odkazuje na jednotlivé body odůvodnění napadeného rozsudku, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli dodat (zejm. viz body 14 až 16 napadeného rozsudku).
9. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud vyjma tohoto posouzení samotného návrhu stěžovatele s účastníky řízení nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilou, byť tato byla formálně vzato vedlejší účastnicí řízení o návrhu stěžovatele.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadeném rozhodnutí neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu