ECLI:CZ:US:2021:2.US.1769.21.1
sp. zn. II. ÚS 1769/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Bartůňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 4. 2021 č. j. 13 To 94/2021-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2021 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 3. 2021 č. j. 0 PP 432/2020-74, jímž tento soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v rozhodnutí stížnostního soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel, jak uvedl v ústavní stížnosti, vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Pardubice, přičemž výkon trestu započal 8. 9. 2016 a konec trestu je stanoven na 7. 9. 2022. Stěžovatel opakovaně žádal obecné soudy o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jelikož má za to, že uložený trest již splnil svůj účel. Navzdory výše uvedenému jsou stěžovateli opakovaně zamítány jeho návrhy na podmíněné propuštění z výkonu trestu. Naposledy se tak stalo napadeným rozhodnutím. Soudy svá zamítavá rozhodnutí odůvodňují v zásadě jediným argumentem, tedy že zde není předpoklad vedení řádného života, a to s ohledem na minulost stěžovatele, kdy po převážnou část svého života páchal závažnou trestnou činnost. A dále, že chování navrhovatele je spíše adaptací na podmínky ve výkonu trestu.
3. S takovýmto hodnocením své osoby stěžovatel nesouhlasí, když má za to, že k nápravě již učinil vše, co bylo v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody možné. Stěžovatel provedl zásadní sebereflexi a je pevně rozhodnut vést řádný život. Přitom si uvědomuje, že začátek "nového života" pro něho nebude lehký, a chce proto využít možnosti pobytu v terapeutické komunitě, kde bude mít zajištěno bydlení, zaměstnání i odbornou pomoc. Dle příslibu ze dne 21. 11. 2020 by měl do komunity nastoupit v přímé návaznosti na propuštění z výkonu trestu. Výše uvedené skutečnosti, svědčící o změně myšlení a permanentní snaze navrhovatele o nápravu, mohou vést k závěru, že je již nyní možně jeho nápravu konstatovat. Další pobyt ve věznici nemůže stěžovatele nikam dále posunout. Je si vědom své minulosti, kterou již nemůže změnit, s jejími důsledky se bude potýkat do konce života. Za trestnou činnost byl však již potrestán a nepovažuje za spravedlivé, aby mu byla znovu přičítána. Navrhovateli je nyní 45 let, každý rok jeho života strávený mimo společnost je pro něho nežádoucí a oddaluje jeho resocializaci.
4. Ústavní soud při svém rozhodování vycházel z argumentace v ústavní stížnosti, z vyžádaného trestního spisu a z obsahu napadeného usnesení. K věci si vyžádal vyjádření účastníka řízení, z něhož však nevyplynuly žádné skutečnosti nad rámec odůvodnění jeho usnesení. Přesto vyjádření zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud také připomíná, že ke každému jednotlivému případu, který je předmětem ústavní stížnosti, je nutno přistupovat individuálně a posuzovat ho na základě konkrétních skutkových okolností, jež jsou pro rozhodnutí klíčové. Přílišné zobecňování na základě jiných rozhodnutí není v těchto případech žádoucí.
10. Okresní soud své úvahy spojil s rozborem stěžovatelovy trestní minulosti. Upozornil, že stěžovatel byl v minulosti již 26x odsouzen pro majetkovou a drogovou trestnou činnost, v osmi případech pak vykonával trest odnětí svobody. I když je z jeho chování ve výkonu trestu (celkem 12 kázeňských odměn a žádný kázeňský trest) patrné, že se snaží o polepšení, nelze zcela odhlédnout od jeho minulosti a bezvýhradně uvěřit tomu, že nyní již nebude na svobodě páchat další trestnou činnost. Propuštění stěžovatele navíc nedoporučila ani příslušná věznice, v níž svůj trest vykonává.
11. Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že nelze od stěžovatele očekávat vedení řádného života, a to mj. proto, že již důvěru soudu zklamal, nespatřuje v tom Ústavní soud porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. Obecné soudy k trestní minulosti stěžovatele nepřistupovaly formalisticky, nýbrž zohlednily specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vliv, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostály požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
12. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu