ECLI:CZ:US:2021:2.US.1780.21.1
sp. zn. II. ÚS 1780/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., t. č. Věznice Kuřim, P. O. BOX 21, Kuřim, zastoupeného Mgr. Martinem Lorencem, advokátem, se sídlem Komenského nám. 1342/7, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 3 To 43/2021-899 ze dne 23. června 2021 a usnesení Okresního soudu v Třebíči, č. j. 3 T 193/2016-855 ze dne 30. listopadu 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů o nepovolení obnovy trestního řízení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, tedy zákazu soudní libovůle a požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
2. V trestním řízení byl stěžovatel uznán soudem prvního stupně vinným z přečinu nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku a dále z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, z důvodu podílení se na nedovoleném nakládání s omamnými a psychotropními látkami, spočívajícím v tom, že stěžovatel měl do oploceného areálu Věznice v Rapoticích jakožto osoba, která nebyla v té době ve výkonu trestu, vhodit balíček s drogami, další osobě, která v té době byla ve výkonu trestu ve Věznici v Rapoticích. K usvědčení stěžovatele v předmětné trestní věci došlo především na základě nepřímých důkazů, jako byla například lokalizace jeho polohy dle mobilního telefonu, záznam o uskutečněném telefonickém provozu s (v té době) odsouzeným P. D., a dále na základě jediného přímého důkazu, kterým byla výpověď v té době odsouzeného M. L. Převážnou většinu těchto důkazů, na základě kterých byl stěžovatel odsouzen trestním soudem, se stěžovatel snažil zpochybnit či zcela vyvrátit důkazy novými, které se objevily, případně vznikly poté, co byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Z tohoto důvodu stěžovatel podal návrh na obnovu řízení.
3. Okresní soud v Třebíči a následně pak i Krajský soud v Brně návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítly. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody, jež vedly k zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, byly v případě soudů obou stupňů nedostatečně vysvětleny, řada stěžovatelem navržených důkazů nebyla provedena vůbec, a to s odůvodněním jakési pravděpodobnosti, že by do věci stejně nemohly přinést nic nového. Stěžovatel není spokojen s tím, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vycházely pouze ze svých domněnek, představ a závěrů, jež nebyly opřeny o reálný základ. Stěžovatel se proto domnívá, že okresní soud i krajský soud zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a dopustily se soudní libovůle.
4. Podle obsahu ústavní stížnosti je stěžovatel přesvědčen, že se mu podařilo sestavit ucelený řetězec důkazů, které přesvědčivě zpochybňují důkazy, které trestní soud použil jako hlavní podklad pro stěžovatelovo odsouzení v roce 2017. Tyto nové důkazy dle názoru stěžovatele svědčí o jeho nevině, resp. přinejmenším otázku jeho tehdejší viny za trestné jednání posouvají do roviny uvažování in dubio pro reo.
5. Stěžovatel v průběhu řízení před ústavním soudem učinil celou řadu podání, jimiž tento řetězec popisoval. V návrhu na obnovu řízení by podle něj měly být provedeny svědecké výpovědi spoluvězňů (potvrzené dopisy pana T., J. O., výpověď svědka T. F. při veřejném zasedání), které zpochybňují svědeckou výpověď M. L. o tom, že na přehozu balíčku se podílel stěžovatel. Dále policejní protokol - úřední záznam o podání vysvětlení D. Č., kde tento uvedl, že v trestní věci stěžovatele nehovořil pravdu, a že k podání účelové a nepravdivé výpovědi byl donucen. Rovněž by měla být provedena komunikace na sociální síti Facebook mezi M. L. a J. Š., kde svědek L. uvádí, že přehoz realizoval někdo jiný než stěžovatel. Taktéž svědecké výpovědi pracovníků vězeňské služby, z nichž měly vyplývat skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, jakož i vyjádření provozovatele telekomunikační sítě o funkčnosti a bezporuchovosti vysílačů v místě areálu Věznice Rapotice v den přehozu, nebo potvrzení tehdejšího zaměstnavatele stěžovatele o pohybu stěžovatele v oblasti areálu Věznice Rapotice z pracovních důvodů. Stěžovatel též navrhuje provedení důkazu listinou - potvrzením Českého hydrometeorologického úřadu o počasí a viditelnosti dne 15. 11. 2015 v době okolo 17.30 hod., které vylučovalo, aby kdokoli rozpoznal tvář osoby na vzdálenost delší než 20 metrů, jakož i fotografií umístění kamer v areálu Věznice Rapotice, z nichž vyplývalo, že na kamerovém záznamu by musela být zachycena osoba, která balíček do areálu věznice přehodila. V rozporu se závěry obecných soudů tyto všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel skutek nespáchal.
III.
Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě návrhu na obnovu trestního řízení se Ústavní soud omezuje jen na důvody samotné obnovy, jak jsou stanoveny v §278 trestního řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)].
8. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svou povahou v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Současně je však nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (viz stěžovatelem poukazované nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá ze znění §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž obecný soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417) či usnesení ze dne 29. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 361/07].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje (či jinak, podrobněji formuluje) námitky, s nimiž se již obsáhle vypořádaly oba soudy. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jím tvrzené skutečnosti a navržené důkazy, resp. že k nim dle něj vůbec nepřihlédly, a na základě tohoto hodnocení dospěly k závěru o absenci důvodů pro povolení obnovy řízení.
11. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly se stížnostní argumentací stěžovatele a vysvětlily, že stěžovatelem navrhované důkazy nejsou takového charakteru, aby mohly odůvodnit jak samy o sobě, tak v souhrnu s již známými důkazy jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, než která byla shledána. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry okresního soudu a krajského soudu nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na trestních soudech, aby v první fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč návrhu nevyhověly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu citovaná ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st.-50/20 v části III. a). Tak se také v posuzované věci stalo.
12. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu