ECLI:CZ:US:2021:2.US.1782.21.1
sp. zn. II. ÚS 1782/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., právně zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem se sídlem Vídeňská 676/7, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 5. 2019 č. j. 5 T 44/2019-167, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2020 č. j. 6 To 522/2019-209 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021 č. j. 7 Tdo 149/2021-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození cizí věci dle ustanovení §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem jako nedůvodné zamítnul. Stěžovatel podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jednání, ze kterého byl stěžovatel uznán vinným, spočívalo v tom, že dne 8. 9. 2018 v době kolem 19:00 hodin v prostoru poblíž jezera Chmelař úderem pravé ruky rozbil poškozenému pravé zadní boční sklo vozidla Volvo XC 60, čímž způsobil škodu ve výši 13 160 Kč.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když podle něj obecné soudy nedostatečně přihlédly ke všem okolnostem, jež co incidentu předcházely. Podle přesvědčení stěžovatele v dané věci zjištěné skutkové okolnosti svědčí pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Přesto obecnými soudy tato zásada soudy aplikována nebyla, což stěžovatel hodnotí jako porušení základních (ústavně zaručených) práv.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatele konstatoval, že dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Litoměřicích na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé neshledal extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. Nejvyšší soud uzavřel, že bylo prokázáno, že stěžovatel úderem pravé ruky rozbil pravé zadní boční sklo v karosérii osobního motorového vozidla, čímž způsobil škodu ve výši 13 160 Kč, a tím naplnil znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Závěrem se Nejvyšší soud zabýval rovněž subsidiaritou trestní represe, přičemž dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je na místě postupovat cestou trestněprávní sankce.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu