ECLI:CZ:US:2021:2.US.1791.21.1
sp. zn. II. ÚS 1791/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Adrianou Stiborkovou, advokátkou, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 27 T 29/2018-730 ze dne 6. 11. 2019, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 116/2020-785 ze dne 7. 9. 2020 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 117/2021-812 ze dne 25. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zaručená čl. 40 Listiny. Dále namítá porušení čl. 39 Listiny, nerespektování zásady ultima ratio a vadné hodnocení provedených důkazů.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 27 T 29/2018-730 ze dne 6. 11. 2019 uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon trestu byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále byl zavázán k úhradě náhrady škody ve výši 994.560,- Kč. K odvolání stěžovatele bylo zrušeno jen rozhodnutí o náhradě škody a poškození byl odkázán do civilního řízení, ve zbytku pak stěžovateli vyhověno nebylo.
3. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí č. j. 7 To 116/2020-785 ze dne 7. 9. 2020 vysvětlil, že k podanému odvolání se podrobně vyjádřil zmocněnec poškozené společnosti H2 Europe s.r.o., který uvedl, že mezi poškozeným a stěžovatelem se nejedná o civilněprávní spor, což je zřejmé také z toho, že stěžovatel neuhradil poškozenému žádnou částku na náhradě škody. Vyloučil, že by poškozený souhlasil s prodejem takovéhoto množství produktu Recovery H2, kterým takřka došlo k vyprázdnění skladu se zbožím. Bylo prokázáno, že po ukončení činnosti společnosti SeventPoint2 se určitý okruh osob dohodl na tom, že distribuce vodíkových produktů bude pokračovat pod nově vzniklou společností H2 Europe s.r.o. Současně bylo zjištěno, že stěžovatel využil odjezdu jednatele této společnosti do zahraničí, přijel do skladu, kde byl osobně známý, a odkud si byl oprávněn vyzvedávat určité množství produktů v řádu jednotek, a za pomoci další osoby ze skladu odvezl 708 kusů produktu Recovery H2. Skladnice tuto situaci podrobně popsala, potvrdila, že pro odběr zboží ze skladu vždy potřebovala souhlas jednatele a že v tomto případě souhlas nebyl dán. Není žádný důvod nevěřit svědkyni, že situaci vnímala jako neočekávanou a pro ni v podstatě neřešitelnou, neboť nebylo možno očekávat, že stěžovateli, který měl od skladu klíče, zabrání v odvezení zboží. Svědkyně rovněž vyvrátila obhajobu stěžovatele, že zboží odvážel se souhlasem nebo po dohodě s jednatelem společnosti, neboť potvrdila, že jí stěžovatel naznačil, že má jeho jednání krýt, když jí navrhnul, aby tvrdila, že ve skladu při odvozu zboží vůbec nebyla přítomna.
4. Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 5 Tdo 117/2021-812 ze dne 25. 2. 2021 uvedl, že se stěžovatel snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, podle níž měl údajně uzavřít kupní smlouvu s poškozenou obchodní společností ohledně dodávky produktu H2 Recovery, a na základě této vlastní verze se domnívá, že se poškozená společnost měla domáhat zaplacení kupní ceny v civilním řízení, což je však v přímém rozporu se skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavním pořádkem zaručených práv i k porušení základních principů a zásad trestního řízení, a to z následujících dvou důvodů. Stěžovatel se domnívá, že mu nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže, respektive mu to nebylo prokázáno vůbec. Soudy se dále podle stěžovatele nevypořádaly s provedenými důkazy, které vyznívaly v jeho prospěch, a ani se ve svých rozhodnutích s touto skutečností řádně nevypořádaly a jejich rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy.
10. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu