ECLI:CZ:US:2021:2.US.1793.21.1
sp. zn. II. ÚS 1793/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Skřipce, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. března 2021 č. j. 75 Co 8/2021-292, a exekučním příkazům k provedení exekuce vydaným soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem, Exekutorský úřad Šumperk ze dne 4. června 2021 č. j. 139 EX 05138/20-058 a 139 EX 05138/20-059, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, jako účastníků řízení, a obchodní korporace KOVO SKŘIPEC s. r. o., sídlem Václavov 6, Zábřeh, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a exekučního příkazu k provedení exekuce ukládáním pokut a exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu peněžního ústavu vydaným soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem, Exekutorský úřad Šumperk (dále jen "soudní exekutor").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, exekučních příkazů a dalších dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu na ochranu rušené držby. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 4. 2019 č. j. 15 C 257/2018-126 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zdržet se jednání spočívajícího ve vyžadování souhlasu a stanovování podmínek souhlasu s užíváním vymezených prostor a zdržet se jednání spočívajícího ve vykazování označených subjektů z těchto prostor. Usnesení okresního soudu bylo krajským soudem potvrzeno usnesením ze dne 14. 1. 2020 č. j. 75 Co 238/2019-206. Okresní soud usnesením ze dne 21. 10. 2020 č. j. 15 C 257/2018-269 zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal zrušení usnesení okresního soudu ze dne 5. 4. 5019 č. j. 15 C 257/2018-126 a alternativně neúčinnosti některých jeho výroků. Podle okresního soudu měl podat žalobu a prokázat své vlastnické právo, a dále prokázat, že je mu věc bez právního důvodu zadržována. Usnesení okresního soudu není ústavní stížností napadeno.
4. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Podle krajského soudu je pro vyhovění žalobě z rušené držby nezbytné, aby byla prokázána existence držby a zásah spočívající ve svémocném rušení držby. Žaloba směřuje pouze k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Není proto žalobou o právu, jíž se lze domáhat petitorní ochrany, nýbrž se jedná o žalobu o faktickém stavu, jíž se lze domáhat ochrany posesorní. V důsledku toho může být posesorní ochrana poskytnuta i tam, kde je zjevné, že držiteli žádná subjektivní práva nepřísluší a držbu vykonává jako nevlastník. Podle krajského soudu proto není soud oprávněn v tomto řízení zkoumat právní otázky, nýbrž se jeho zkoumání omezí pouze na zjištění skutkového stavu, ne na oprávněnost držby. Krajský soud je přesvědčen, že po faktické změně poměrů nelze rozhodnutí o ochraně rušené držby zrušit, ale je nutné ji zohlednit v exekučním řízení. Krajský soud dále uvádí, že se stěžovatel může bránit podáním žaloby, na základě které by byl sporný vztah účastníků s konečnou platností vyřešen. Proti rozhodnutí krajského soudu není dovolání přípustné.
5. Krajský soud usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 40 Co 429/2020-77 potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 14 EXE 227/2020-99, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Rozhodnutí krajského soudu není ústavní stížností napadeno a ze spisu ani z ústavní stížnosti není patrné, zda je napadl dovoláním.
6. Soudní exekutor napadeným exekučním příkazem č. j. 139 EX 05138/20-058 následně rozhodl o provedení exekuce provedením prací a výkonů k vynucení splnění vymáhané nepeněžité povinnosti a uložil stěžovateli za porušení vymáhané povinnosti další pokutu ve výši 30 000 Kč. Dále soudní exekutor napadeným exekučním příkazem č. j. 139 EX 05138/20-059 rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky stěžovatele z účtu.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že pravomocným usnesením krajského soudu a exekučními příkazy vydanými v řízeních, jejichž byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že došlo k zásahu do jeho základního práva na ochranu vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na svobodu projevu poskytnuté čl. 17 Listiny. Dále uvádí, že došlo k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel konstatuje, že mu byla odepřena soudní ochrana jeho práv a oprávněných zájmů a bylo zasaženo do svobody projevu, neboť nemůže vedlejší účastnici zasílat dopisy. Je přesvědčen, že žádný dopis nemůže být zásahem do držby. Stěžovatel se dále domnívá, že výklad, že rozhodnutí, které bylo vydáno pouze na základě zjištění faktického stavu, bez posouzení právní situace, by bylo již navěky nezrušitelné, sloužící jako věčný exekuční titul, což podle jeho názoru odporuje principům právního státu.
9. Stěžovatel dále konstatuje, že vedlejší účastnice byla zastupována neoprávněnou osobou, přičemž její jednatelka ani nemohla zmocnit zástupce. Proto považuje veškeré úkony vedlejší účastnice za neúčinné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatel svou ústavní stížností míří především proti závěrům vysloveným krajským soudem v řízení podle §176 a n. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v němž se lze domáhat ochrany rušené držby. Ústavní soud se k těmto řízením několikrát podrobně vyjádřil (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 1165/20 ze dne 15. 9. 2020 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 266/20 ze dne 14. 2. 2020; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz). V tomto řízení není konečným způsobem řešena otázka, kdo by měl po právu držbu vykonávat (kdo má k tomu právní titul). Proto Ústavní soud v těchto případech uplatňuje omezený test ústavnosti a posuzuje, zda tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Žádná z těchto vad však v usnesení krajského soudu přítomná není.
13. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry obecných soudů, aniž by nabízela ústavněprávní rozměr. Krajský soud postupoval způsobem, který má oporu v podústavním právu, a způsobem, který chrání základní práva a svobody stěžovatele. Při tom nelze zapomínat, že jde o rozhodnutí, v němž nejsou upravena práva a povinnosti konečným způsobem. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že teprve vyřešení sporu o samotný právní titul má právní dopad na další trvání držby a stěžovateli nastínil možnosti, jak má dále postupovat. Námitka stěžovatele, že usnesením krajského soudu došlo k zásahu do svobody projevu, pak představuje výraz nesouhlasu, který však nemá oporu v podstatě případu, o němž se předchozí řízení vedlo.
14. Stěžovatel dále napadá skutečnost, že za vedlejší účastnici jednala osoba, která k tomu nebyla způsobilá. Z jím přiloženého usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2021 č. j. 8 Cmo 74/2021-235 však plyne, že za vedlejší účastnici jedná Mgr. Libor Kapalín, advokát. Této námitce tak nemohl Ústavní soud přisvědčit.
15. Ústavní stížnost také napadá exekuční příkazy. Nesměřuje však proti řízení o zastavení exekuce. To není touto ústavní stížností napadeno. Ústavní soud proto neshledává důvody zasáhnout a z pohledu ústavního práva přezkoumávat exekuční příkazy. Právní titul, na jehož základě byly vydány, je pravomocný, a Ústavní soud neshledal, že by jím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu