ECLI:CZ:US:2021:2.US.1821.21.1
sp. zn. II. ÚS 1821/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Revoluční 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 7 Tdo 357/2021-213, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 sp. zn. 8 To 317/2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. června 2020 č. j. 51 T 23/2020-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 51 T 23/2020-215 tak, že obžalované J. F. a stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili tím, že stěžovatel, jako jednatel společnosti X a J. F., jako osoba činná ve společnosti, která měla dispoziční právo k výběru z účtu společnosti, poté, co se J. F. dostavil na pobočku České spořitelny za účelem výběru finančních prostředků z účtu této společnosti a od pokladní obdržel informaci, že jím požadované finanční prostředky nevyplatí v důsledku zajišťovacího příkazu vydaného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, za účelem vyvedení finančních prostředků ze společnosti a vlastního obohacení si proto vytvořili účelově "Žádost o výplatu mezd" (sobě samotným), na jejímž základě se po České spořitelně a.s., domáhali vyplacení částky 1 280 000 Kč.
2. Za toto jednání byli obžalovaní odsouzeni podle §209 odst. 4 trestního zákoníku shodně každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Obžalovaným byl dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest, a to stěžovateli ve výši 50 000 Kč a J. F. ve výši 30 000 Kč.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Konkrétně namítl zejména, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jakož i rozhodnutí mu předcházející spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel prý v době, kdy předmětnou žádost podával, nevěděl, že by na účet dané společnosti byl vydán exekuční příkaz. Rovněž se domnívá, že zde došlo k podstatné vadě, kdy byla porušena obžalovací zásada. V rozhodnutí soudu prvního stupně je skutek přeformulován tak, že se již neuvádí exekuční příkaz, ale zajišťovací příkaz, což jsou zcela odlišné instituty, které nelze zaměňovat. Pokud by byl na účtu předmětné společnosti exekuční příkaz, stěžovatel a druhý obžalovaný by samozřejmě nemohli disponovat s finančními prostředky. Jak vyplynulo z dokazování, obžalovaný F. si zjišťoval, jak může za daného stavu legálně disponovat s finančními prostředky a v rámci legálních možností podle stěžovatele také jednal. Soud si prý také nesprávně sám vyhodnotil, že mzdy, které měly být stěžovateli a druhému obžalovanému vyplaceny, jsou nepřiměřeně vysoké. Výše mzdy zaměstnanců může být stanovena na základě smluvní volnosti, a pokud by zákonodárce měl zájem regulovat výši mezd, učinil by tak na základě zákona. Soud tak nemá možnost určovat, jak má být vysoká výše mezd. Stěžovatel se snažil jednat v mezích zákona, když zjišťoval spolu s druhým obžalovaným, jak si může legálně vyplatit mzdy. V době, když se stěžovatel o výplatu mezd pokusil, nejednalo se o jednání, které by bylo zakázané.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. K údajnému porušení zásady obžalovací případně konstatoval Městský soud v Praze, že považuje úpravu skutkových zjištění učiněnou obvodním soudem za správnou a důvodnou, neboť se opírá o důkazy provedené před nalézacím soudem, přičemž uvedené upřesnění skutkových zjištění respektuje zachování totožnosti skutku, tedy shodu v jednání a následku, tj. podvodné vylákání finančních prostředků od banky v částce 1 280 000 Kč, které byly správcem daně zablokované a způsobení značné škody, kterou se i po novelizaci ust. §138 odst. 1 tr. zákoníku učiněné s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 sb. rozumí škoda nejméně 1 000 000 Kč. Městský soud neshledal důvodnými ani námitky obžalovaných, že na výplatu mzdy ze zajištěných peněžních prostředků měli nárok, neboť je zřejmé, že "Žádost o výplatu mezd" vytvořili fiktivně jako reakci na skutečnost, že finanční úřad z důvodu nedoplatku na dani peněžní prostředky na účtu společnosti zajistil zajišťovacím příkazem. Oba obžalovaní prokazatelně v roce 2017 nebyli zaměstnanci společnosti, když společnost za obžalované neodváděla povinné platby a ani mzdy neuvedla do svých nákladů, jak bylo listinnými důkazy výše uvedenými jednoznačně prokázáno.
5. Námitky stěžovatele jsou v zásadě jen opakováním jeho obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu