ECLI:CZ:US:2021:2.US.1823.21.1
sp. zn. II. ÚS 1823/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Vraštilové, zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 20 Cdo 312/2021, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 č. j. 20 Co 57/2020-122 a usnesení soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2, ze dne 23. 1. 2020 č. j. 132 EX 865/16-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 7. 7. 2021 doručena ústavní stížnost, prostřednictvím níž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů a soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2. Namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž konkrétní újmu spatřuje v postupu obecných soudů a soudního exekutora, kteří nerozhodli o osvobození stěžovatelky od placení soudních poplatků. Nejvyšší soud dovolací řízení s ohledem na nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání zastavil, a to podle stěžovatelky bez toho, aby jí poskytl dostatečnou lhůtu k zaplacení, přiměřenou jejím poměrům a možnostem.
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil dovolací řízení v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Konstatoval, že stěžovatelka byla usnesením ze dne 3. 2. 2021 vyzvána k zaplacení soudního poplatku z dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 č. j. 20 Co 57/2020-122 ve výši 4 000 Kč do patnácti dnů od doručení výzvy. Nejvyšší soud tak učinil poté, co stěžovatelkou podaný návrh na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení zamítl pověřený soudní exekutor JUDr. Jan Fendrych, Exekutorský úřad Praha 2, pravomocným usnesením ze dne 24. 9. 2020 č. j. 132 EX 865/16-139 a následně (po odvolání stěžovatelky) jej potvrdil i Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2020 č. j. 20 Co 312/2020-27. Stěžovatelka na výzvu Nejvyššího soudu reagovala dne 23. 2. 2021 žádostí o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku o (dalších) deset dnů; avšak ani ke dni 11. 3. 2021 nebyl soudní poplatek za podané dovolání uhrazen.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nesplnění poplatkové povinnosti dané §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Jestliže stěžovatelka podala dovolání, u něhož nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho projednání, v dovolacím řízení nebylo z tohoto důvodu možné pokračovat a muselo být zastaveno, nešlo o efektivní vyčerpání tohoto procesního prostředku ve smyslu §75 odst. 1, ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jak Ústavní soud již dříve vyložil, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá. Je nadto zřejmé, že nezaplacení soudního poplatků za podané dovolání a tedy podání takto de facto "vadného" dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť Nejvyšší soud v posuzovaném případě neměl prostor, aby dovolání projednal [srov. obdobně závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 60-61].
5. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), bylo v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní považovat za přípustnou. Z těchto důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj