ECLI:CZ:US:2021:2.US.1834.21.1
sp. zn. II. ÚS 1834/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 138/2017-159, 1 P a Nc 114/2020, 1 P a Nc 177/2020 ze dne 10 prosince 2020 a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 310/2021-190 ze dne 30. března 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 138/2017-159, 1 P a Nc 114/2020, 1 P a Nc 177/2020 ze dne 10 prosince 2020 a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 310/2021-190 ze dne 30. března 2021 ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem stěžovatele. Rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na péči o své děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen jako "Úmluva").
2. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí. Krátce před narozením dcery se stěžovatel s matkou nezletilých odloučili a poměry nezletilého syna byly upraveny soudně. Rodiče po narození dcery dočasně soužití obnovili, ovšem bylo znovu ukončeno v srpnu 2017 a matka i s dětmi opustila společné bydliště se stěžovatelem. Rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 138/2017-72 ze dne 31. října 2017 byly obě děti svěřeny do péče matky a otci (stěžovateli) byla určena povinnost platit na každé dítě výživné. Současně byla rodičům soudem nařízena povinnost setkání před orgánem sociálněprávní ochrany dětí za účelem sblížení stanovisek rodičů ohledně styku stěžovatele s nezletilými, toto setkání řádně proběhlo.
3. Předběžným opatřením Okresního soudu v Písku ze dne 10. srpna 2020 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu č. j. 6 Co 1121/2020-131 ze dne 18. září 2020 byl styk stěžovatele s nezletilými na jeho návrh upraven tak, že stěžovatel se s dětmi stýkal každou třetí sobotu v měsíci od 14.00 do 16.00 hod. za přítomnosti matky, přičemž stěžovatel děti přebíral a vracel v místě bydliště matky, které je od jeho bydliště vzdáleno něco přes 200 km. Styky stěžovatele s dětmi až do 11. října 2020 probíhaly řádně, zpravidla na základě domluvy a spolupráce obou rodičů a za pomoci orgánu sociálněprávní ochrany dětí a Sociálně psychologického centra Arkáda v Písku. Ke kontaktu stěžovatele s dětmi na přelomu října a listopadu 2020 již z důvodu pandemické situace nedošlo.
4. Nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku bylo 10. prosince 2020 rozhodnuto o návrhu stěžovatele na úpravu styku mezi ním a nezletilými dětmi tak, že styk bude probíhat každý čtvrtý týden v měsíci od pátku do neděle, a pak tři týdny v průběhu letních školních prázdnin, od 27. prosince do 1. ledna následujícího roku a jednou za dva roky též o jarních prázdninách. Matka s návrhem stěžovatele ohledně styku s dětmi vcelku souhlasila, okresní soud tak z dohody mezi rodiči vyšel při rozhodování, neboť současně shledal, že navrhovaný styk je vyvážený, děti jsou schopné jej absolvovat a úprava se nepříčí právní úpravě osobního styku rodiče s dítětem podle §887 až 891 občanského zákoníku. Výrokem I. rozsudku tak byl styk stěžovatele s nezletilými upraven tak, jak stěžovatel navrhoval.
5. Mezi rodiči ovšem nepanovala shoda ohledně realizace převzetí a přebírání dětí. Okresní soud tak vyšel ze zásady pramenící z ustálené rozhodovací praxe soudu, dle které ten, kdo styk žádá a nemá děti ve své péči, musí si děti vyzvedávat v jejich bydlišti. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že problémem takové úpravy může být vzdálenost mezi bydlištěm otce a dětí, ovšem s ohledem na věk dětí a rozhodovací praxi neshledal důvod od dané zásady ustoupit. Výrokem II. výše nadepsaného rozsudku Okresního soudu tak bylo rozhodnuto, že při daných stycích stěžovatel převezme nezletilé v bydlišti matky a po skončení styku je tam zase matce předá.
6. Výrokem IV. uvedeného rozsudku Okresního soudu v Písku byl též na návrh matky změněn dřívější rozsudek soudu č. j. 1 P 138/2017-72 ze dne 31. října 2017 tak, že se stěžovateli zvýšila povinnost platit výživné na obě děti, a ve výroku V. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném, který nynějším zvýšením vyživovací povinnosti vznikl.
7. Rozsudek Okresního soudu v Písku napadl co do výroku II. (převzetí a přebírání dětí), IV. (zvýšení výživného) a V. (zaplacení nedoplatku) stěžovatel včasným odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích o převzetí a přebírání dětí rozhodl tak, že jej výše nadepsaným rozsudkem potvrdil. Krajský soud uvedl, že si je vědom ústavních nálezů zabývajících se danou problematikou, mj. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4156/19, dle kterého větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže jít standardně k tíži jen jednoho z nich a nemůže být důvodem porušení práva dítěte na styk s rodičem. Rovněž konstatoval, že nezpochybňuje značnou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, která na straně otce znamená finanční i časové nároky. S ohledem na to, že matka není takovým řidičem, aby děti vezla až do místa bydliště stěžovatele nebo i jen na půl cesty ovšem konstatoval, že nelze po matce spravedlivě požadovat, aby se podílela na dopravě nezletilých dětí k zajištění jejich styku s otcem.
8. Výroky o výživném výše napadeného rozsudku okresního soudu změnil tak, že oproti původně stanovené vyživovací povinnosti tuto zvýšil, současně snížil prvostupňovým soudem stanovený nedoplatek. Toto své rozhodnutí krajský soud náležitě odůvodnil zejména odkazem na zvýšené příjmy stěžovatele, ovšem současně zohlednil výpadek jeho příjmu z důvodu dočasné pracovní neschopnosti a náklady spojené s předáváním a přebíráním dětí v místě bydliště matky.
9. Stěžovatel v nyní podané ústavní stížnosti vznesl řadu tvrzení, jejichž podstatou je především nerovnost založená výroky okresního a krajského soudu ohledně přebírání a předávání dětí v místě bydliště matky. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje značnou vzdálenost mezi bydlištěm jeho a matky společných dětí. Vzdálenost společný styk fakticky zkracuje a vede k neúměrné časové zátěži stěžovatele. Současně je dle stěžovatele v rozporu se zásadami spravedlnosti, aby veškeré finanční a časové náklady spojené s uskutečňováním styku s nezletilými nesl on, když to byla matka, která bez zjevného důvodu opustila společné bydliště se stěžovatelem. Stěžovatel by za odpovídající považoval postup, kdy by matka předala děti stěžovateli v jeho místě bydliště anebo na půli cesty, a stěžovatel by pak v souladu s napadenými rozsudky předával nezletilé matce v místě jejího bydliště. Stěžovatel odmítá argument, že matka není natolik zkušená řidička, aby nemohla jeho styk s dětmi realizovat v intencích jeho návrhu.
10. Stěžovatel tak má s ohledem na výše uvedené za to, že postupem a napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na péči o své děti a právo dětí na péči svých rodičů dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy, a proto navrhuje jejich zrušení co do napadených výroků.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
11. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný, nebo směřuje proti rozsudkům obecných soudů, proti nimž není další opravný prostředek přípustný.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Úprava styku rodičů s dítětem je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
15. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí však v projednávaném případě nedošlo. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
16. Podstatou stížnosti stěžovatele je nesouhlas s dle jeho názoru nepřiměřeným časovým a finančním zatížením stěžovatele, plynoucím ze způsobu, jakým soudy stanovily předávání nezletilých. Řešení soudů stěžovatel shledává jako řešení v jeho neprospěch. V obecné rovině platí (a toto východisko zvažovaly i obecné soudy), že větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů dítěte za standardních okolností nemůže jít k tíži pouze jednomu z nich. V zájmu rovnoměrného vyvážení zátěže je třeba v takovém případě požadovat, aby i náklady byly přeneseny proporcionálně a úměrně na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020).
17. Podle citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 by se rodiče v zásadě měli dělit i o problémy s předáváním dětí, je ovšem vždy zapotřebí posuzovat každý konkrétní případ individuálně a zohlednit přitom všechny specifické okolnosti, které v řízení vyšly najevo a byly prokázány. Pokud obecné soudy v dané věci posoudily všechny relevantní skutečnosti a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž nedošlo zejména k porušení ústavně zaručených práv žádného z účastníků, Ústavní soud nemůže do jejich rozhodnutí zasáhnout. K závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat, dospěl Ústavní soud i v této věci.
18. Obecné soudy se totiž rozsáhle a korektním způsobem zabývaly celkovou situací v rodině a osobními i majetkovými poměry obou z rodičů, přičemž zohlednily zejména specifikum na straně matky, která v současné době není natolik zkušená a sebevědomá řidička, aby mohla vozit své malé děti (děti stěžovatele a jejich polorodého mladšího sourozence) značnou vzdálenost směrem do místa bydliště stěžovatele, aby mu zde děti předala. Byly to tedy malé řidičské zkušenosti matky a útlý věk jejího třetího dítěte, které v současnosti výrazně ovlivnily způsob předávání dětí stanovený soudem. Skutečnost, že stěžovatel nese značné finanční náklady spojené s cestováním, pak soudy reflektovaly právě stanovením výživného, které je podstatně sníženo oproti částce, kterou by stěžovatel s ohledem na stav svých majetkových poměrů jinak na nezletilé hradil.
19. Právě v tomto případě je však na místě zdůraznit, že rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilé děti stěžovatele v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dictum, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, řidičské dovednosti matky apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilé není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, pak může péči o něj v budoucnu upravit jinak.
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob a ani neodporují nejlepšímu zájmu nezletilých.
21. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu