ECLI:CZ:US:2021:2.US.1845.21.1
sp. zn. II. ÚS 1845/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, se sídlem Minská 38, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 76/2020-1010 ze dne 28. 4. 2021 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 0 P 97/2017-900 ze dne 20. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení zejména pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na respektování soukromého života a právem na spravedlivý proces. Dále namítá i zásah do svých náboženských svobod. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelova návrhu na změnu úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé dceři (stěžovatel požadoval buď výlučnou péči, nebo střídavou péči, když původně byla dcera svěřena do péče matky) a změně úpravy styku.
2. V původním řízení o péči o nezletilou bylo znaleckým posudkem shledáno, že je výchovná způsobilost otce snížena, což bylo zohledněno v rozhodnutích z roku 2014 tak, že dítě bylo svěřeno do péče matky. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností otce proti těmto rozhodnutím a tuto svým usnesením sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 odmítl. Okresní soud ve Vyškově nyní napadeným rozhodnutím č. j. 0 P 97/2017-900 ze dne 20. 11. 2019 stěžovatelův návrh na změnu rodičovské odpovědnosti zamítl s tím, že se jeho nezletilá desetiletá dcera ponechává ve výlučné péči matky a dále rozhodl o rozšíření styku otce s nezletilou. Krajský soud v Brně rozhodnutím č. j. 16 Co 76/2020-1010 ze dne 28. 4. 2021 stěžovatelem napadený výrok okresního soudu o péči potvrdil, výrok rozsudku prvoinstančního soudu, týkající se rozsahu styku stěžovatele s dcerou, částečně nepodstatně změnil. Obecné soudy vyšly z toho, že jsou rodiče výchovně způsobilí obdobným způsobem a dále z toho, že se nezletilá dcera vyjádřila ve prospěch zachování stávajícího uspořádání (péče matky, styk s otcem). Nezletilá dále poukázala na to, že se stěžovatel o rodině matky vyjadřuje negativně, naopak matka nic takového o rodině stěžovatele neříká. Opatrovník doporučil stěžovatelův návrh zamítnout, neboť stávající uspořádání péče je pro nezletilou vhodné, a též upozornil, že u matky nezletilá žije s dvěma mladšími sourozenci. Bylo též zjištěno, že otec má výhrady k pravidlům nastaveným školou a má tendenci řešit se školou své rodinné záležitosti.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že je porušením jeho ústavně zaručených práv, pokud obecné soudy neprovedly výslech manžela matky a jeho bývalé manželky, vyvodil z toho totiž, že odmítly zkoumat rodinné poměry, ve kterých nezletilá vyrůstá u matky. Stěžovatel dále uvádí, že je to matka, kdo vykazuje neschopnost nalézt společnou rozumnou komunikaci. Stěžovatel dále namítá, že nesouhlasí s tím, že nezletilá byla vystavena stresové situaci spočívající ve "výslechu" před Krajským soudem v Brně, a též nesouhlasí s tím, že z "výslechu" nebyla pořízena zvuková nahrávka.
4. Stěžovatel dále poukazuje na předchozí usnesení Ústavního soudu v jeho věci s tím, že nebyla dostatečně zohledněna tématika odvezení dítěte ze společné domácnosti s otcem do velké vzdálenosti. Dále stěžovatel namítá, že se sice nezletilá v rámci soudního řízení vyjádřila ve prospěch zachování toho způsobu péče, který je nastaven (tedy péče matky a styk s otcem), nicméně údajně mu řekla, že se mu omlouvá, a že to tak musela říci. K otázce střídavé péče stěžovatel poukázal na to, že větší vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky svědčí střídavé péči. Stěžovatel též nesouhlasí s tím, jak soudy rozhodly ohledně jeho styku s dítětem v době židovských svátků, přičemž takový postup shledává jako výraz antisemitismu.
5. Ústavní soud se k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Aplikované principy shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 následovně. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče.
V nyní posuzovaném případě je z napadených rozsudků zřejmé, že se obecné soudy pečlivě zabývaly schopnostmi obou rodičů zajistit vývoj dítěte i přáním dítěte. Navíc opatrovník přihlížel i k zachováním vazeb dítěte s mladšími sourozenci. Ústavní soud vychází z toho, že hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů a Ústavní soud by do něj mohl vstoupit, pouze pokud by hodnocení byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017; sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999; či sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000). K tomu však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.
6. Ústavní soud shledává jako naprosto adekvátní postup ze strany krajského soudu spočívající ve zjištění přání dítěte, včetně toho, že z tohoto zjišťování nebyl obstaráván záznam. Rozhovor s dítětem (poskytování informací dítěti, zjišťování jeho názoru) představuje úkon soudu sui generis, nejedná se o důkaz výslechem účastníka řízení. Občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") v §100 odst. 3, věta druhá sice uvádí, že "názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte". Tato formulace by mohla svádět k nesprávné interpretaci, že zjištění názoru dítěte (má se provést výslechem) je důkazním prostředkem, kterým se zjišťuje skutkový stav věci. Zákonodárce sice použil pojem "výslech", je však třeba jej vykládat v kontextu mezinárodních závazků České republiky. Úmluva o právech dítěte v článku 12, upravujícím právo dítěte na participaci, používá v českém překladu pojem "vyslyšení", v anglickém originále "to be heard"; stejný pojem potom výlučně užívá i Všeobecný komentář č. 12 Výboru pro práva dítěte OSN. Český překlad Evropské úmluvy o výkonu práv dětí pracuje s pojmy "být konzultováno" a "vyslechnout", anglický originál užívá pojem "to be consulted/consult", který se dá přeložit jako probrat nebo konzultovat. Protože §100 odst. 3 o. s. ř. inkorporuje čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí, je nutno zjišťování názoru dítěte chápat jako součást procesu participace, nikoliv jako důkaz; a v tomto kontextu hovořit o vyslyšení a ne výslechu dítěte. Že zjištění názoru dítěte není výslechem účastníka, lze dovodit i ze systematického výkladu §100 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení je umístěno v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě první, průběh řízení. Důkazní prostředky (včetně výslechu účastníků) jsou potom upraveny v části třetí, řízení v prvním stupni, hlavě druhé, dokazování. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud ke zjišťování názoru dítěte nepřistupoval jako k výslechu a neprovedl jeho záznam. Z provedeného vyslyšení dítěte je pak zřejmé, že bylo vyjádřeno přání dítěte zachovat stávající uspořádání. Navíc toto uspořádání umožňuje dítěti rozvíjet vazby s jeho sourozenci. Je tedy zřejmé, že z pohledu výše uvedených kritérií (míra zachování dalších rodinných vazeb a přání dítěte) je to matka, kdo naplňuje tato kritéria lépe než otec, a proto rozhodnutí obecných soudů není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem citované usnesení, jež Ústavní soud vydal ve stěžovatelově věci, se pak týká skutkových okolností z roku 2014, kdy ještě nebylo možno zjistit přání dítěte a navíc jeho závěry soudy zohlednily v povinnosti matky v souvislosti s předáváním dítěte.
7. Z pohledu stěžovatelova práva na náboženskou svobodu napadené rozhodnutí obstojí. I kdyby stěžovateli některá vyjádření v průběhu soudního řízení mohla připadat necitlivá k jeho víře, rozhodně to nenaplňovalo znaky antisemitismu. Uvolnění dítěte z výuky z důvodů náboženského vyznání jeho rodiče pak v kontextu nyní posuzované věci není možno nárokovat, neboť se dostává do kolize s právem dítěte na vzdělání i s veřejným zájmem na řádném průběhu vzdělávacího procesu.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů neshledal zásah do stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu