ECLI:CZ:US:2021:2.US.1850.21.1
sp. zn. II. ÚS 1850/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Jirkovské, zastoupené Mgr. Dominikou Havelkovou, advokátkou se sídlem Běchovická 701/26, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2021 č. j. 14 Co 35/2021-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce vedené pro vymožení pohledávky ve výši 22 772 Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem byl platební rozkaz Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 6. 2001 č. j. Ro 3224/2000-6, doručený stěžovatelce do vlastních rukou dne 13. 8. 2001 (pozn.: stěžovatelka proti němu nepodala odpor). Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 17. 12. 2001 č. j. Nc 4013/2001-5 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Pašek (stěžovatelce doručeno dne 21. 1. 2002). JUDr. Pašek však v průběhu exekuce přestal vykonávat činnost soudního exekutora a usnesením téhož soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 50 Nc 4013/2011-11 byl k návrhu oprávněné společnosti Mabico, spol. s r. o., provedením exekuce nově pověřen Mgr. Jan Svoboda, soudní exekutor Exekutorského úřadu Olomouc. Soudní exekutor poté dne 17. 9. 2020 vydal exekuční příkaz pod č. j. 164 EX 3275/19-29, kterým rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Dne 30. 10. 2020 byla stěžovatelka vyzvána k uhrazení částky 112 604,31 Kč. Dne 9. 11. 2020 stěžovatelka na účet soudního exekutora uhradila dlužnou jistinu.
3. Okresní soud v Chomutově o návrzích stěžovatelky na zastavení exekuce rozhodoval opakovaně. V pořadí první návrh stěžovatelky na zastavení exekuce byl soudu postoupen soudním exekutorem dne 4. 11. 2020 (usnesením zamítnut dne 12. 11. 2021 č. j. 50 Nc 4013/2001- 28). Druhý návrh stěžovatelky na zastavení exekuce byl předložen soudním exekutorem soudu dne 15. 12. 2020 (vydáno zamítavé usnesení dne 13. 1. 2021 č. j. 50 Nc 4013/2001-41). Ve věci dále okresní soud rozhodoval usnesením ze dne 20. 5. 2021 č. j. 50 Nc 4013/2001-77, o námitkách stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 1. 2021 č. j. 50 Nc 4013/2001-41. Odvolací soud zdůrazňoval, že stěžovatelka byla o exekuci vyrozuměna doručením usnesení o jejím nařízení dne 21. 1. 2002 a vedení exekuce si měla být vědoma. V projednávané věci byl exekučním titulem oprávněné přiznán vedle jistiny ve výši 19 603 Kč a nákladů řízení ve výši 3 650 Kč též úrok z prodlení ve výši 17 % ročně z částek, s jejichž placením se stěžovatelka dostala do prodlení. Následná výše vymáhaného příslušenství ve formě úroků z prodlení jde v dané věci zcela na vrub extrémní délky prodlení povinné, přičemž z hlediska předpokladů pro zastavení exekuce důvod pro prodlení není rozhodný. Podle soudu skutečnost, že stěžovatelka nabyla dojmu, že dluh již byl uhrazen (ale netvrdí, že by jej sama uhradila), jí nikterak neprospívá a nepředstavuje důvod pro zastavení exekuce, a to ani ve spojení s případně nepřiměřenou délkou exekučního řízení, vyvolanou nečinností soudního exekutora. Ke kompenzaci újmy, která jí v důsledku nepřiměřené délky řízení mohla vzniknout, má stěžovatelka k dispozici jiný právní nástroj.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení jejího základního práva na spravedlivý proces v tom, že soudy se v řízení o návrhu na zastavení exekuce vůbec nezabývaly průtahy v exekučním řízení. To ostatně vytýká též Exekutorské komoře a Ministerstvu spravedlnosti, které mají vykonávat dohled nad činností exekutorů. Naopak, o návrhu na zastavení exekuce exekuční soud rozhodl pouze na základě formálního přezkoumání náležitostí exekučního titulu a zahájení exekuce. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud de facto rezignoval na dodržování zásad spravedlivého procesu konstatováním, že právní řád nabízí jinou (následnou) možnost kompenzovat případně vzniklou újmu.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
8. V nyní posuzovaném řízení obecné soudy vycházely ze situace, kdy stěžovatelka v roce 2002 prokazatelně převzala rozhodnutí, na základě kterého byla zahájena exekuce pro vymožení částky více než 19 000 Kč, a to spolu s příslušenstvím (náklady exekuce, úroky z prodlení). Stěžovatelka si tedy byla od roku 2002 vědoma, že exekuce na její majetek probíhá. Přesto dlužnou částku neuhradila a fakticky se nezajímala o to, zda byla dlužná částka prostřednictvím exekuce splacena (sama ani netvrdila, že by dlužnou částku uhradila). Avšak ani s odstupem mnoha let se stěžovatelka nemůže zprostit své povinnosti tvrzením, že šlo o pochybení soudů, kdy řízení je stiženo nepřiměřenými průtahy a tedy i navýšením dlužné částky. Tyto důvody nemohou samy o sobě vést k zastavení probíhající exekuce. Samotné posouzení možných průtahů je případně opět věcí obecných soudů, a to v rámci jiného řízení za situace, kdy stěžovatelka využije "jiný právní nástroj" a bude žádat odškodnění za nepřiměřené průtahy v řízení. Obecné soudy v takovém případě jistě zohlední všechny aspekty daného případu. Prvotní však i nadále zůstává povinnost stěžovatelky (dlužníka) plnit své závazky. Na tomto závěru postavily svá rozhodnutí obecné soudy v projednávané věci, přičemž z pohledu Ústavního soudu jejich závěry nejsou neudržitelné.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu