ECLI:CZ:US:2021:2.US.1861.21.1
sp. zn. II. ÚS 1861/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem Lidická 26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 273/2019-274 ze dne 15. dubna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 273/2019-274 ze dne 15. 4. 2021, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na péči a výchovu svých dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých synů, dvojčat narozených v roce 2007. S matkou nezletilých byl ženatý od roku 2004, přičemž na podzim 2018 jejich společné soužití ukončili a matka se ze společné domácnosti odstěhovala.
3. Dne 15. srpna 2019 rozhodl Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 20 Nc 26006/2019-101 o návrhu matky na úpravu péče a výživy k nezletilým na dobu před i po rozvodu tak, že nezletilé svěřil do péče stěžovatele, přičemž matce byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilých synů výživným. Současně byl upraven styk matky s nezletilými. Okresní soud při svém rozhodování ohledně péče o nezletilé vyšel zejména z přání nezletilých, kdy oba opakovaně uvedli, že chtějí bydlet se stěžovatelem a s matkou se vídat méně než s otcem, přičemž okresní soud došel k závěru, že oba nezletilí dobře chápu rodinnou situaci a jejich přání není objektivně v rozporu s jejich zájmem. Co se týče úpravy výživného, okresní soud zjišťoval příjmy matky, otce i náklady na výchovu nezletilých (s důrazem především na jejich nákladný koníček - lední hokej). Bylo zjištěno, že průměrný výdělek matky činil do konce roku 2018 částku 38 000 Kč. K následnému snížení hrubého výdělku matky na částku 39 600 Kč v důsledku dohodnutého dodatku k pracovní smlouvě okresní soud nepřihlédl, neboť jej zhodnotil jako bezdůvodné vzdání se majetkového prospěchu. Výživné bylo na dobu před i po rozvodu stanoveno v částce 3 000 Kč na každého nezletilého.
4. Oba rodiče napadli rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud výše nadepsaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ohledně svěření nezletilých do péče otce, neboť jej na základě provedeného dokazování shledal jako věcně správný. Současně změnil rozsudek ohledně vyživovací povinnosti: v dílčích obdobích v minulosti ji výrazně zvýšil, do budoucna ji zvýšil na částku 3 500 Kč na každého nezletilého (v návaznosti na to byl změněn i výrok o nedoplatku na výživném). Soud po zopakovaném a výrazně doplněném dokazování vyšel pro každé stanovené období z odpovídajících i potenciálních příjmů matky. Krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku týkajícím se úpravy styku nezletilých s matkou, v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť v době rozhodování odvolacího soudu styk řádně neprobíhal a tento stav byl řešen odbornou terapií, na základě jejichž výsledků by měl soud prvního stupně po doplněném dokazování v budoucnu rozhodnout (v návaznosti na to byl doplňujícím rozsudkem zrušen též výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení a též vrácen k dalšímu řízení).
5. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti stanovení výživného obecnými soudy. Konkrétně svou ústavní stížnost opírá jednak o porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť dle stěžovatele krajský soud svým rozsáhlým dokazováním nahrazoval činnost soudu prvního stupně, a upřel tak stěžovateli možnost přezkumu zjištěných skutečností soudem vyšší instance. Tím bylo ze strany krajského soudu zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel opírá stížnost o extrémní nesoulad rozhodnutí krajského soudu s provedenými důkazy, čímž ze strany krajského soudu došlo k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále do rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvádí též, že odvolací soud se vůbec nezabýval potřebami nezletilých a jejich vlivem na výši výživného, čímž porušil zákaz libovůle v soudním rozhodování.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný, nebo směřuje proti rozsudku krajského soudu v rozsahu, v němž již řízení před obecnými soudy bylo skončeno [tj. v rozsahu části výroku odvolacího soudu b), c) a d), týkající se změn ve stanovení výživného v minulosti (jako nedoplatku) a do budoucna].
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž obecný soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení §157 odst. 2 o. s. ř., což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí však v projednávaném případě nedošlo. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas jednak s rozsáhlým dokazováním provedeným odvolacím soudem za účelem stanovení výše výživného placeného matkou, druhak s dle jeho názoru nepřiměřeně nízkou výší stanoveného výživného na oba nezletilé placeného matkou k rukám stěžovatele.
11. Co se týče namítaného porušení dvojinstančnosti řízení, je na místě zdůraznit, že neexistuje základní právo na dvojinstančnosti všech soudních řízení. V obecné rovině platí, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení zásady "dvojinstančnosti řízení", a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v ústavní rovině není zakotveno právo na dvojinstančnost řízení, tedy až na (některé) trestněprávní věci (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). O to důležitější však je, zejména tam, kde řádný opravný prostředek není přípustný, aby rozhodnutí obecného soudu bylo řádně odůvodněno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU 763) ze dne 26. června 2018 nebo sp. zn. II. ÚS 1162/17 (N 8/88 SbNU 103) ze dne 18. ledna 2018]. V nyní projednávaném případě krajský soud v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu tak, aby mohl ve věci (o stanovení výživného) sám rozhodnout změnou rozsudku soudu prvního stupně, přičemž své konečné rozhodnutí o výši výživného rozsáhle a náležitě odůvodnil. Jeho odůvodnění považoval Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
12. Co se týče dle stěžovatele nepřiměřené výše stanoveného výživného, tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by byla stanovena zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1495/13 ze dne 3. října 2013). Krajský soud (a před ním i soud prvního stupně) však své rozhodnutí ohledně stanoveného výživného rozsáhle odůvodnil zejména s odkazem na jednotlivé příjmy matky získané během rozhodného období a též potenciálně možné příjmy matky s ohledem na její kvalifikaci, praxi a zkušenosti, které se v průběhu let měnily (matka již nepracuje jako zdravotní sestra apod.). Pokud obecné soudy v dané věci posoudily všechny relevantní skutečnosti a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž nedošlo zejména k porušení ústavně zaručených práv žádného z účastníků, Ústavní soud nemůže do jejich rozhodnutí zasáhnout.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob a ani neodporují nejlepšímu zájmu nezletilých.
14. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu