ECLI:CZ:US:2021:2.US.187.20.1
sp. zn. II. ÚS 187/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marka Bureše, zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2019, č. j. 12 Co 50/2019-419, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhl jeho částečné zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") se žalobou proti stěžovateli (dále též "žalovaný") domáhala zaplacení částky 227 810 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny, ke kterému mělo dojít v období od 1. 7. 2011 do 17. 9. 2012 v odběrném místě na specifikované adrese. Žalobkyně vyčíslila škodu na základě příkonu odběrného místa dle vyhlášky č. 82/2011 Sb., ve výši 213 958 Kč a k ní připočetla částku 13 852 Kč představující úhradu nákladů na zjištění výše škody. Stěžovatel se zaplacením nesouhlasil.
3. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 C 14/2015-318, řízení v částce 26 883 Kč zastavil pro částečné zpětvzetí (výrok I.) žalobu v částce 200 977 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 106 160,62 Kč (výrok III.) a České republice - Okresnímu soudu v Litoměřicích náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výrok I. nabyl právní moci dne 21. 12. 2018. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2018, č. j. 12 Co 39/2018-356, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Odvolací soud uvedl, že prohlášení nároku žalobkyně za nemravné a zamítnutí jejího nároku v celém rozsahu je za situace, kdy byl neoprávněný odběr prokázán, nepřijatelným extrémem.
4. Po vrácení věci soud prvního stupně provedl další dokazování. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 8 C 14/2015-369, stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni 11 858,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 26. 8. 2014 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 833 Kč (kterou stěžovatel zaplatil dobrovolně) od 26. 8. 2014 do 2. 8. 2016 (výrok I.), žalobu o zaplacení 189 118,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 8. 2014 do zaplacení zamítl (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni a žalovanému uložil povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech řízení částku 10 546 Kč, a to každému ve výši jedné poloviny (výrok IV.).
5. Soud prvního stupně strany seznámil s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/13, podle něhož je namístě způsob výpočtu škody podle vyhlášky č. 82/2011 Sb. modifikovat tak, aby nezpůsoboval nadkompenzaci žalobce a aby se co nejvíce blížil skutečné škodě. Vzhledem ke zjištění soudu, že v dané věci je možné určit skutečnou spotřebu na základě zjištěných spotřebičů v místě odběru za pomoci znalce a faktur za předešlé a následné období a použití vyhlášky by vedlo ke zjevné nepřiměřenosti výše škody a mělo by sankční povahu, rozhodl se vyhlášku nepoužít a určit výši náhrady škody podle své úvahy v rámci dostupných zjištění. Soud tak upravil časové rozmezí, po které trval neoprávněný odběr, vzal v úvahu faktury za předchozí a následné období, spotřebiče v objektu i okolnosti jeho využívání v daném období. Cenu za neoprávněný odběr stanovil podle průměrné smluvní ceny účtované dodavatelem elektrické energie v období předcházejícím a následujícím bez využití ceny dle vyhlášky.
6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití §150 o. s. ř. Shledal totiž důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v obecné povaze uplatněného nároku založeného objektivní odpovědností bez faktické možnosti liberace žalovaného a ve složitosti stanovení výše skutečné škody. Na možnost použití uvedeného ustanovení účastníky upozornil.
7. Soud uložil povinnost nahradit náklady státu na řízení související s vypracovaným znaleckým posudkem rovným dílem (§148 odst. 1 o. s. ř.).
8. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 12 Co 50/2019-419, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, v níž byla zamítnuta žaloba o částku 42 871,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 8. 2014 do zaplacení změnil potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 973,73 Kč s úrokem ze prodlení 8,05 % ročně z této částky od 26. 8. 2014 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 106 178,60 Kč (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Litoměřicích na nákladech řízení částku 10 546 Kč (výrok III.).
9. Odvolací soud při výpočtu výše škody zohlednil způsob užívání nemovitosti v době trvání neoprávněného odběru, který byl odlišný od předchozího a následujícího období, neboť stěžovatel nemovitost přechodně užíval k trvalému bydlení (konkrétně přihlédl k nezbytnosti temperovat v zimním období za takového stavu nemovitost jako celek, nikoli pouze obývaných místností). Při určení výše spotřeby tak vyšel z údajů určených znalcem za předmětné období. Z tohoto důvodu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně mírně změnil ve prospěch žalobkyně.
10. V odůvodnění nákladové části výroku se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně splnění mimořádných důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. Konstatoval, že "v posuzované věci byla žalobkyně se svým nárokem co do základu zcela úspěšná a její neúspěch se projevil jen ve výši přisouzeného plnění, kterou soud stanovil podle své úvahy. Za daných okolností proto náleží žalobkyni podle §224 odst. 1, 2 o. s. ř. §142 odst. 3 o. s. ř. plná náhrada nákladů řízení. S ohledem na zjevně nepřiměřenou výši žalobou uplatněného nároku odvolací soud pro účely stanovení odměny advokáta vycházel z přisouzeného plnění." Odvolací soud konstatoval, že neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni postupem podle §150 o. s. ř.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že vedlejší účastnice v průběhu řízení uplatňovala různé výše údajně jí vzniklé škody. Civilnímu sporu předcházelo trestní stíhání stěžovatele pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, které u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 32 T 117/2013 pravomocně skončilo zproštěním obžaloby.
12. Stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že vedlejší účastnice původně požadovala zaplacení částky 227 810 Kč, po částečném zpětvzetí 200 977 Kč. Soudy jí přiznaly částku 24 832,21 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu vedlejší účastnice tak činí 10,9 % k původně žalované částce, resp. 12,3 % k částečně revidované částce po zpětvzetí. Svůj nákladový výrok odvolací soud odůvodnil odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř. z jeho dalšího stručného odůvodnění však není zřejmé, jakým způsobem soud nahlížel na původně uplatňované částky škody vedlejší účastnicí a následně přisouzené částky v soudním řízení.
13. Stěžovatel připomíná princip objektivní odpovědnosti koncového odběratele elektrické energie. Ačkoli stěžovatel nebyl v trestním řízení shledán vinným, vedlejší účastnice se domáhala zaplacení škody v civilním řízení. To skončilo v meritu věci převážným neúspěchem vedlejší účastnice, v reálu však byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit jí částku téměř se rovnající původně uplatňované částce. Stěžovatel tak nabývá přesvědčení, že jakýkoli odpor proti libovůli velkých korporací je marný, neboť jejich úspěch je nakonec zajištěn nákladovým výrokem. Vzhledem k objektivní odpovědnosti odběratele při zjištěném poškození elektroměru bude v základu nárok vedlejší účastnice v podstatě vždy co do základu úspěšný. Pokud se odvolací soud rozhodl za situace výrazného neúspěchu vedlejší účastnice v poměru mezi žalovanou a přisouzenou částkou nevycházet při nákladových výrocích z poměru úspěchu ve věci, měl svou úvahu o aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. náležitě vysvětlit. To se však v posuzované věci nestalo.
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
15. Ústavní soud předně uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze v případech, kdy tato činnost obecných soudů představuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2558/20 ze dne 24. 9. 2020).
16. K otázce nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že rozhodování o nich před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě, kdy by se obecný soud dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019). I kdyby tedy v případě stěžovatele byla stanovena výše vzniklých nákladů z pohledu podústavního práva nesprávně, nenáleží Ústavnímu soudu do krajským soudem stanovené výše náhrady nákladů řízení zasahovat, neboť případná nesprávnost nemá ústavněprávní rozměr.
17. Při přezkumu předmětné věci Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud při výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu a advokátního tarifu dopustil svévole, jež by vyústila v porušení základních práv a svobod stěžovatele.
18. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu