ECLI:CZ:US:2021:2.US.1877.21.1
sp. zn. II. ÚS 1877/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Bendlové, zastoupené Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1369/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i z vyžádaného spisového materiálu soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, se podává, že stěžovatelka brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který nerozhodl o její žádosti o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení.
3. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval opětovně poté, co bylo jeho usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. 20 Cdo 22/2020 zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 831/20. Ústavní soud dospěl k závěru, že opomenutím rozhodnout o žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení bylo stěžovatelce zabráněno v tom, aby se mohla stanoveným postupem domáhat práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud však sám v daném řízení připustil své pochybení, když administrativním nedopatřením nebyl do sběrného spisu založen návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
4. V nyní posuzovaném řízení, v němž bylo dovolání stěžovatelky zapsáno jako nová věc pod sp. zn. 20 Cdo 1369/2020, Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení zastavil. Ve stručném odůvodnění podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu pouze uvedl, že stěžovatelka nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Ještě předtím však vydal dne 30. 3. 2021 usnesení sp. zn. 20 Cdo 1369/2020, kterým vyzval stěžovatelku k odstranění nedostatku povinného zastoupení ve lhůtě 15 dnů od doručení. Výzva byla podle sdělení Nejvyššího soudu doručena stěžovatelce dne 1. 4. 2021 - nikoliv, jak tvrdí stěžovatelka, až dne 11. 4. 2021 - a po marném uplynutí lhůty bylo dovolací řízení zastaveno.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně brojí proti postupu Nejvyššího soudu. Stěžovatelce byl na základě její žádosti adresované České advokátní komoře ustanoven obhájce z řad advokátů, aby ji v řízení o Ústavní stížnosti zastupoval. Vzhledem k tomu, že původní ústavní stížnost stěžovatelky nebylo možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení podle §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byl její právní zástupce vyzván k odstraněné těchto vad. I přes tuto výzvu však zaslal totožné podání (pozn.: jako byl původní návrh stěžovatelky), k němuž připojil pouze svůj podpis. Nepřistoupil přitom ani k odstranění řady nepřesností - chybně uváděné spisové značky rozhodnutí, odkazy na jiná řízení či zavádějící údaj o doručení výzvy, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021. Podání rovněž neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, jedná se prakticky jen o výčet skutkových okolností případu, nadto v detailech chybný.
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. V nyní posuzované věci se však - právě jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není.
7. Nyní posuzovaná stížnost představuje spíše pokračující polemiku stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, která je nadto vedena v podústavní rovině. Důležité je především odlišit nyní posuzované řízení od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 22/2020, k jehož kasaci přistoupil Ústavní soud výše citovaným nálezem. Je zapotřebí uvědomit si, že Ústavní soud pochybení Nejvyššího soudu shledal v řízení, kdy došlo k administrativnímu pochybení a stěžovatelce se nedostalo poučení o její povinnosti být zastoupena pro dovolací řízení advokátem (jakkoliv tato povinnost plyne ze zákona a stěžovatelka nepodávala dovolání poprvé). Obdobného pochybení se však Nejvyšší soud nyní již nedopustil. Stěžovatelka byla poučena o povinnosti být zastoupena pro dovolací řízení advokátem a byla jí k tomu stanovena přiměřená (obvyklá) lhůta, jejíž prodloužení v mezidobí nežádala. Nejvyšší soud tak v souladu se svou praxí dostál povinnosti vyzvat stěžovatelku, aby odstranila vadu řízení spočívající v absenci právního zastoupení. Stěžovatelka však na výzvu nereagovala a soud řízení zastavil. Ustanovení zástupce z řad advokátů, resp. rozhodnutí o takové žádosti, je nadto primárně věcí soudu prvního stupně, k němuž je dovolání podle zákona adresováno.
8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu