ECLI:CZ:US:2021:2.US.1890.21.1
sp. zn. II. ÚS 1890/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Romana Hlouška a 2) Jarmily Hlouškové, společně zastoupených Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Radniční 13, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 4. 2021 č. j. 69 Co 276/2020-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, jakož i z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 5. 2020 č. j. 209 C 17/2019-102, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 209 C 17/2019-121, se podává, že předmětem posuzovaného řízení je spor stěžovatelů (žalovaných) a žalobce Stavebního bytového družstva X (dále jen "žalobce") o částku ve výši 31 973 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka je výsledkem součinu částky 1 793 Kč, která představuje platbu tzv. Anuity 2 (splátky části úvěru čerpaného na zateplení domu, připadající na bytovou jednotku stěžovatelů) a čísla třináct - za třináct měsíců, po které stěžovatelé uvedenou částku žalobci nezaplatili.
3. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 č. j. 209 C 17/2019-102 řízení co do částky 1 492 Kč zastavil (výrok I.) a žalobu co do zbývající částky 30 481 Kč zamítl (výrok II.). Dospěl k závěru, že v situaci, kdy prodávající (pozn.: insolvenční správce) stěžovatele výslovně ubezpečil o neexistenci jiných závazků vztahujících se k bytové jednotce, než těch, které jsou zapsány v katastru nemovitostí, závazek zaplatit Anuitu 2 na ně nemohl přejít.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 30 481 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelé jsou jako vlastníci bytu povinni platit příspěvky na správu domu a pozemku, přičemž platba označená jako Anuita 2 má charakter příspěvku na správu domu a pozemku. Z hlediska povinnosti vlastníka jednotky platit měsíční příspěvek nelze podle soudu spatřovat rozdílu mezi přispíváním na opravy budoucí nebo na opravy již provedené (financované z úvěru či jinak). V obou případech povinnost přispívat stíhá toho, kdo je v době měsíční platby vlastníkem jednotky. Na žalované nepřešel dluh z úvěru (nestali se úvěrovými dlužníkem), ale vznikla jim nabytím vlastnického práva k jednotce povinnost přispívat na správu domu a pozemku ve výši odpovídající jejich podílu. Nejedná se však o převzetí dluhu z úvěru, tento dluh má bytové družstvo na základě smlouvy o úvěru.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěry krajského soudu stran přechodu povinnosti hradit splátky za úvěr čerpaný na opravu bytového domu, tzv. Anuitu 2. Opírají se přitom o povahu splátek a tvrdí, že rozúčtování splátek není pravidelnou platbou do fondu oprav ani úhradou běžných nákladů spojených se správou domu či služeb. Krajský soud se podle jejich názoru nevypořádal právě s touto jejich argumentací, přičemž jeho závěry mají být i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 1990/18.
6. Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. O takový případ se však nyní nejedná.
7. K uvedenému dále dodává, že dostatečným důvodem pro odmítnutí nyní posuzované ústavní stížnosti by mohla být již samotná bagatelnost věci, daná výší předmětu sporu. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech bagatelních věcí - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele - ústavní stížnost v podstatě vyloučena. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích dovodil, že bagatelní částky (často jen pro svou výši) nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů odchýlit.
8. Poukázat lze rovněž na skutečnost, že stěžovateli v ústavní stížnosti citovaný závěr Ústavního soudu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1990/18 se opírá mj. i o přístup Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 22 Cdo 242/2009. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "vlastník jednotky, který jednotku převedl na jiného, je pasivně legitimován ve sporu o platby záloh podle §15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, které se staly splatnými v době, kdy byl vlastníkem jednotky; na nabyvatele jednotky povinnost platit tyto zálohy nepřechází". Nyní se však jedná o zcela odlišný případ, neboť předmětem sporu jsou tu neuhrazené splátky za období po uzavření kupní smlouvy na byt. Avšak na věc lze - ač s tím stěžovatelé nesouhlasí - přiměřeně aplikovat závěry Ústavního soudu uvedené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3108/15 ze dne 5. 1. 2016, v němž byly předmětem sporu rovněž splátky úvěru na zateplení domu. Obdobně i v tomto usnesení Ústavní soud upozorňoval na bagatelní povahu sporu.
9. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu