ECLI:CZ:US:2021:2.US.1917.21.1
sp. zn. II. ÚS 1917/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., právně zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 25 Cdo 1145/2021-690 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 č. j. 22 Co 221/2020-637, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jejími základními právy dle čl. 2 odst. 3, čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že vztahy mezi stěžovatelkou a jejím manželem se nacházejí ve stádiu hlubokého a dlouhodobého rozpadu. Stěžovatelka a její manžel, event. také jimi ovládané právnické osoby a členové širší rodiny, již přinejmenším od roku 2013 vedou v České republice a Spolkové republice Německo desítky soudních sporů, vzájemně na sebe podávají trestní oznámení apod. Soudní řízení, v němž byla vydána ústavní stížnosti napadená rozhodnutí, je jedním z nich. Toto řízení se týkalo žaloby na ochranu osobnosti, kterou podal D. P. (dále jen "manžel" nebo "žalobce") na stěžovatelku. Žalobce v žalobě především požadoval, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se při podávání svědectví, účastnických výpovědí a v písemných podáních k českým a německým orgánům moci veřejné určitých difamujících výroků, zejména že žalobce jí zlomil žebro, by jí soustavně nevěrný, navštěvoval prostitutky, sebral jí automobil zn. Audi Q5, který užívala, a že byla žalobcem donucena k potratům (dále též "požadavek na zdržení se určitého jednání"). Dále požadoval, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaslat mu písemnou omluvu za shora uvedená tvrzení (dále též "požadavek na omluvu"). Nakonec požadoval, aby mu soud přiznal náhradu imateriální újmy ve výši 100 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o shora uvedená žalobě tak, že žalobcův požadavek na zdržení se určitého jednání ze strany stěžovatelky zamítl (výrok I), požadavek na omluvu rovněž zamítl (výrok II), stran požadavku na zaplacení náhrady imateriální újmy řízení zastavil, neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět (výrok III), a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 68 102 Kč (výrok IV).
4. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že výrok I rozsudku prvostupňového soudu zčásti zrušil a řízení v příslušném rozsahu zastavil (v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na to, aby stěžovatelka dále neuváděla tvrzení, že žalobce jí zlomil žebro), a ve zbytku výrok I potvrdil (výrok I), výrok II rozsudku prvostupňového soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaslat žalobci písemnou omluvu v tam uvedeném znění za to, že jej nařkla z fyzického napadení a zlomení žebra, a ve zbytku výrok II potvrdil (výrok II), a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 69 777 Kč (výrok III). Zaprvé, v odůvodnění se městský soud v zásadě ztotožnil s rozhodnutím prvostupňového soudu stran požadavku na zdržení se určitého jednání ze strany stěžovatelky. I dle městského soudu nelze stěžovatelce uložit takovou povinnost, která by jí prakticky znemožnila, aby ve svědeckých či účastnických výpovědích, písemných podáních a jiné komunikaci s orgány moci veřejné uvedla vše, co považuje za relevantní pro posouzení věci. Pouze stran žalobcova požadavku, aby se stěžovatelka zdržela uvádění tvrzení o tom, že jí zlomil žebro, uvedl, že ve věci je daná překážka věci pravomocně rozsouzené, pročež příslušnou část výroku I rozsudku obvodního soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Zadruhé, městský soud se zabýval správností rozhodnutí prvostupňového soudu o požadavku žalobce na omluvu. Vyložil, za jakých podmínek vznikne občanskoprávní odpovědnost jednotlivce za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti jiného. Připomněl, že za neoprávněný je nutno považovat takový zásah do osobnosti jiného, který je v rozporu s objektivním právem a u nějž není daná okolnost vylučující protiprávnost zásahu. Zpravidla platí, že pokud k zásahu dojde v průběhu výpovědi v soudním řízení, nejde o zásah neoprávněný. Výjimkou z tohoto pravidla je však situaci, kdy se ten, kdo výpověď činí, dopustí excesu, např. se dopustí křivého obvinění (§345 trestního zákoníku). Ve vztahu k většině výroků pronesených stěžovatelkou městský soud uzavřel, že se jedná o relativně běžná tvrzení, která zaznívají v řízeních mezi rozhádanými nebo rozvádějícími se manželi. Ve vztahu k tvrzení, že žalobce stěžovatelce dne 10. 12. 2013 zlomil žebro, však městský soud dospěl k odlišnému závěru. Stěžovatelka tímto výrokem obvinila žalobce z trestněprávně významného jednání, avšak jak plyne z dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, stěžovatelčino žebro zlomeno nebylo a nedošlo ani k jinému srovnatelně závažnému poranění. Dle znaleckých posudků vzniklo stěžovatelčino zranění působením násilí malé (nízké) intenzity, přičemž sporným zůstává, kdy přesně toto zranění vzniklo. Stěžovatelčino tvrzení, že žalobce jí zlomil žebro, je tudíž nepravdivé. Jelikož nepravdivé nařčení žalobce z tohoto jednání odpovídá co do závažnosti excesu ve formě křivého obvinění (§345 trestního zákoníku), městský soud dospěl k závěru, že je namístě, aby se stěžovatelka žalobci omluvila. Výrok II rozsudku prvostupňového soudu proto v příslušném rozsahu změnil. Zatřetí, o nákladech řízení rozhodl městský soud dle poměru úspěchu ve věci.
5. Stěžovatelka podala dovolání proti té části výroku II rozsudku městského soudu, kterou jí byla uložena povinnost zaslat žalobci omluvu za nepravdivé tvrzení, že jí dne 10. 12. 2013 zlomil žebro. Nejvyšší soud o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč (výrok II). Ve stručném odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v dovolání pouze namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů městským soudem. Takto koncipované dovolání však nelze považovat za přípustné dle §237 občanského soudního řádu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými závěry existuje extrémní rozpor. Má za to, že žalobce jí dne 10. 12. 2013 fyzicky napadl a zlomil jí žebro. V této souvislosti poukazuje na lékařskou zprávu ze dne 11. 12. 2013, z níž plyne, že její 9. žebro bylo minimálně naraženo a pohmožděno, "dokonce možná ale i zlomeno", když nebylo možné definitivně vyloučit existenci drobné vlasové zlomeniny, která nebyla viditelná ani na RTG snímku. Navíc má za to, že naražené žebro může subjektivně bolet více než to zlomené, pročež nemá smysl mezi nimi rozlišovat. Konstatuje proto, že odvolací soud mohl za současné důkazní situace dospět nanejvýš k závěru, že "napadení se stát mohlo, ale nemuselo, a že žebro být zlomeno mohlo, ale také nemuselo". Dle stěžovatelčina názoru žalobce v řízení o žalobě na ochranu osobnosti neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že ji dne 10. 12. 2013 nenapadl a nezlomil jí žebro, v důsledku čehož v tomto řízení "nebylo bez důvodných pochybností a v souladu se zásadou dubio pro reo a zásadou presumpce neviny prokázáno, že by žalobce křivě (či nepravdivě) obvinila z trestného činu". Z toho důvodu uzavírá, že žalobci se za tvrzení o zlomeném žebru omlouvat nemusí. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry odvolacího soudu jsou nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, za jaké jednání a z jakého důvodu by se měla omluvit. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje také za překvapivé, neboť jmenovaný soud nezopakoval dokazování v dostatečném rozsahu. Kromě toho stěžovatelka namítá řadu dalších skutečností, jejichž souvislost a relevance pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti není zřejmá.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Současně vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a napadenému výroku II rozsudku městského soudu v té části, kterou jí byla uložena povinnost zaslat žalovanému písemnou omluvu za tvrzení, že jí dne 10. 12. 2013 zlomil žebro. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve zbylé části ústavní stížnost není přípustná z důvodu nevyčerpání opravných prostředků.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
10. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout nosné závěry napadeného rozhodnutí městského soudu, které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Městský soud v rozhodnutí podrobně vyložil podmínky, při splnění kterých vznikne občanskoprávní odpovědnost jednotlivce za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv jiného - a) existence zásahu do osobnosti, jenž je na straně zasažené osoby objektivně způsobilý vyvolat imateriální újmu; b) protiprávnost tohoto zásahu; c) kauzální nexus. Vysvětlil, že neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnostních práv, jenž je v rozporu s objektivním právem a u nějž není dána okolnost vylučující protiprávnost zásahu. Dojde-li k zásahu do osobnosti při svědecké nebo účastnické výpovědi v soudním řízení, zpravidla se nebude jednat o zásah neoprávněný. Výjimkou je však situace, kdy se vypovídající osoba dopustí excesu, např. křivého obvinění (§345 trestního zákoníku). Městský soud shledal, že právě o takovou situaci v nyní posuzované věci šlo, když stěžovatelka nařkla žalobce ze zlomení žebra dne 10. 12. 2013, tedy z trestněprávně relevantního jednání. Soud ale měl totiž za prokázané, že ačkoli daného dne došlo k roztržce mezi manželi, na těle stěžovatelky byly zjištěny pouze menší pohmožděniny vzniklé v důsledku tupého zevního mechanického násilí malé (nízké) intenzity, nikoli zlomenina žebra nebo jiné srovnatelně závažné poranění. Tento závěr byl podpořen dvěma znaleckými posudky z oboru zdravotnictví. Pod vlivem shora uvedených skutečností a zjištění dospěl městský soud k závěru, že a) stěžovatelka žalobce nepravdivě nařkla ze zlomení žebra a b) nařčení z tohoto jednání odpovídá co do závažnosti excesu ve formě křivého obvinění dle §345 trestního zákoníku, pročež je namístě, aby se stěžovatelka žalobci omluvila. Tyto závěry obecných soudů Ústavní soud nepovažuje za jakkoli excesivní, nepřiměřené, neodůvodněné nebo svévolné. Naopak má za to, že jsou řádně, logicky, srozumitelně, dostatečně podrobně odůvodněny a založeny na korektních skutkových zjištěních, přiléhavé právní úpravě i judikatuře.
11. Ostatně ani stěžovatelka nepřekládá žádné přesvědčivé argumenty nebo důkazy svědčící o nesprávnosti skutkových zjištění obecných soudů, event. o tom, že žalobce jí dne 10. 12. 2013 žebro skutečně zlomil. V ústavní stížnosti toliko uvádí, že a) ačkoli při lékařském vyšetření ze dne 11. 12. 2013 nebyla zlomenina žebra zjištěna, nelze s absolutní jistotou vyloučit, že žalobce jí způsobil alespoň drobnou vlasovou zlomeninu, která není viditelná ani na RTG snímku, b) "napadení se stát mohlo, ale nemuselo," a "žebro být zlomeno mohlo, ale také nemuselo", c) znalecké posudky z oboru zdravotnictví, které nepodporují její verzi o možné zlomenině žebra, jsou podjaté a nesprávné, a d) obecně je irelevantní rozlišovat mezi zlomeným a naraženým žebrem, neboť naražené žebro může subjektivně bolet více než žebro zlomené. Jinými slovy, stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá pouze poměrně spekulativní a neurčitá tvrzení stran toho, že teoreticky mohla mít drobnou zlomeninu žebra, kterou se však nepodařilo odhalit, respektive že jediným kritériem pro posouzení pravdivosti a přiměřenosti jejího tvrzení o zlomenině žebra má být to, zda jí žebro bolelo, nikoli to, zda bylo zlomeno. Na základě tak obecných a spekulativních stížnostních námitek však lze jen stěží dospět k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu (v rozsahu, v němž byla ústavní stížnost shledána přípustnou) není rozporné se základními právy stěžovatelky dle čl. 17 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. I námitka stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je překvapivé a protiústavní, neboť uvedený soud dospěl k částečně odlišným závěrům, aniž by v dostatečném rozsahu zopakoval dokazování, je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že dle §213 odst. 2 občanského soudního řádu je odvolací soud povinen zopakovat provedené důkazy, jestliže má za to, že na jejich základě lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, než které učinil soud prvního stupně. V nyní posuzované věci však tato situace nenastala. Městský soud skutková zjištění prvostupňového soudu akceptoval a vycházel z nich, přičemž na jejich základě dospěl k částečně odlišnému právnímu hodnocení jednoho z výroků stěžovatelky. Právní názor obvodního a městského soudu se konkrétně lišil pouze v tom, zda byl tento výrok ve světle judikatury Nejvyššího soudu excesem z jinak přípustného zásahu do osobnostních práv žalobce v průběhu komunikace s orgány moci veřejné nebo nikoli, tedy v otázce právního posouzení věci. Nadto nelze opomenout ani to, že stěžovatelka měla v prvostupňovém i odvolacím řízení možnost vyjádřit se k tomu, zda její výrok o zlomení žeber byl nebo nebyl excesem, tuto možnost prokazatelně využila (viz stěžovatelčino vyjádření k odvolání žalovaného) a byla si vědoma toho, že se jedná o otázku, která je významná pro rozhodnutí o meritu věci. Rozhodnutí městského soudu proto nelze považovat ani za překvapivé, ani za nesouladné s právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ve vztahu k toliko formálně napadeným nákladovým výrokům obecných soudů Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v této oblasti neuplatňuje žádné konkrétní námitky, jež by svědčily o jejich protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti nákladových výroků nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu