ECLI:CZ:US:2021:2.US.1926.21.1
sp. zn. II. ÚS 1926/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele I. B. V., zastoupeného JUDr. Janem Groborzem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 11/2021-494 ze dne 28. 4. 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 40 P 33/2019-357 ze dne 3. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí narozených v roce 2009 a 2011. V roce 2018 byly na základě rozsudku, jímž byla schválena dohoda stěžovatele a matky nezletilých, děti svěřeny do péče matky. Stěžovatel se dle dohody s nimi stýkal každý první kalendářní týden od pátku po vyučování do následující středy před vyučováním, a každý třetí kalendářní týden od pondělí po vyučování do středy a od pátku do následující středy, přičemž speciálně byl upraven styk o prázdninách. Každému z dětí dále platil výživné ve výši 26 000 Kč měsíčně k rukám matky. Od března 2020 se stěžovatel u obecných soudů domáhal, aby děti byly svěřeny do střídavé péče v týdenních intervalech se speciálním režimem o prázdninách, dále změny rozhodnutí o výživném, které mělo být vyměřeno i matce, a toho, aby matce byla uložena povinnost provádět vyúčtování, jak s výživným nakládá. Poukázal mimo jiné na to, že pravidelně cestuje mezi P. a B., neboť si v P. našel novou partnerku a v roce 2019 se mu narodila další dcera. Argumentoval dále mimo jiné svými finančními náklady a nemožností komunikace s matkou.
2. Městský soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného. Nově nicméně upravil styk stěžovatele s dětmi, který měl probíhat od pátku každého lichého týdne do následujícího pátku se zvláštním režimem v době prázdnin; přičemž vyslovil zároveň předběžnou vykonatelnost této části svého rozhodnutí. Matce uložil povinnost vyúčtovat výživné hrazené otcem vždy do konce června a prosince, a dále zamítl její návrh na zvýšení výživného. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že děti se při pohovoru provedeném orgánem sociálně-právní ochrany dětí vyjádřily tak, že jim vyhovuje současný režim založený schválenou dohodou rodičů. Městský soud přistoupil ke změně styku dětí s otcem, neboť shledal změnu poměrů na straně stěžovatele, který pravidelně dojíždí za rodinou do P. Zachoval proto počet dnů styku, ale změnil jejich rozvržení, aby bylo plynulejší.
3. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu výkonu rodičovské odpovědnosti a na snížení výživného. Dále změnil rozhodnutí o styku tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s dětmi od pátku každého lichého týdne po vyučování do úterního večera se zvláštním režimem o prázdninách. Městský soud rovněž zvýšil výživné pro obě nezletilé děti tak, že kromě 26 000 Kč k rukám matky je stěžovatel povinen hradit dalších 15 000 Kč na účet každému z nezletilých, a zrušil rozhodnutí o povinnosti matky vyúčtovat, jak nakládá s výživným.
4. Krajský soud uvedl, že nevyhověl návrhu otce na střídavou péči především s ohledem na přání obou dětí a fakt, že "v péči matky dobře prospívají, a naopak střídání se v týdenních intervalech u rodičů [na základě předběžně vykonatelného rozhodnutí městského soudu] je značně zatěžuje a nevyhovuje jim", jak před soudem shodně vypověděly. Dále krajský soud poukázal na to nedostatečnou komunikaci mezi rodiči, což pro nezletilé představuje další zátěž, a uvedl, že u matky shledává lepší předpoklady pro to, aby dbala a dohlížela na školní přípravu dětí s tím, že i dle odborných vyjádření se "děti u matky cítí komfortně vzhledem k tomu, že organizuje jejich čas [...], zatímco [stěžovatel] to nedělá". Podle krajského soudu je rozhodnutí městského soudu nesprávné i proto, že doba styku činila fakticky polovinu měsíce, avšak takto rozsáhlý styk již neodpovídá svěření dětí do péče matky a dále by se musel promítnout i do výše výživného. Krajský soud upravil dobu styku, kterou v případě prázdnin rozdělil rovným dílem mezi oba rodiče s tím, že takto budou zachovány vazby mezi dětmi a stěžovatelem, ale zachován řád, který dětem vyhovuje.
5. Ohledně zvýšení výživného krajský soud uvedl, že v době, k níž městský soud zjišťoval příjmy stěžovatele, tyto převyšovaly částku 180 000 Kč měsíčně, a dohodnuté výživné pro každé z dětí tak představovalo 15 % z těchto příjmů. Tento poměr krajský soud i s ohledem na to, že se stěžovateli narodilo další dítě, pokládal za adekvátní. Dále nicméně krajský soud zjistil, že příjmy stěžovatele se zvýšily a k době jeho rozhodování již činí 275 000 Kč měsíčně. Výživné proto krajský soud zvýšil tak, aby se oběma dětem dostalo alespoň 15 % z těchto příjmů, přičemž těchto dalších 15 000 Kč bude hrazeno na účty dětí za účelem tvorby úspor. Krajský soud konečně označil výrok o povinnosti matky k vyúčtování výživného za nevykonatelný, neboť nebylo zřejmé, zda má vyúčtování být předkládáno soudu či stěžovateli, a dále uvedl, že není jasné, z jakého důvodu by mělo být prováděno, respektive kdo by měl takové vyúčtování přezkoumávat.
II. Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodičovství a rodiny dle čl. 32 odst. 1 Listiny, právo na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo stěžovatele na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a porušen byl i čl. 4 Ústavy České republiky.
7. Stěžovatel nejprve brojí proti rozhodnutí o péči o děti a styku s nimi. Uvádí, že na rozsah styku dle původní dohody se blížil střídavé péči, neboť stěžovatel se o děti staral přibližně 13,5 dní v rámci čtyřtýdenních období. Vzhledem k okolnostem měl zájem, aby bylo i formálně rozhodnuto o střídavé péči. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že jsou-li oba rodiče ve srovnatelné míře způsobilí dítě vychovávat, je střídavá péče pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou vyžadující řádné zdůvodnění. Městský soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal střídavou péči, ale upravil režim styku do ucelených týdenních bloků. Snížil tím nutnost otce cestovat mezi B. a P., a během půlroční doby předběžné vykonatelnosti rozsudku tak bylo pro stěžovatele snazší organizovat osobní a rodinný život. Stěžovatel namítá, že krajský soud změnil rozhodnutí městského soudu a snížil rozsah styku na základě výpovědi dětí, že se chtějí se stěžovatelem vídat jen o víkendech. Podle stěžovatele ovšem ze strany matky dochází k dlouhodobé manipulaci s dětmi. Jednání soudu proběhlo poté, co matka měla děti týden ve své péči, přitom znemožnila stěžovateli s nimi před jednáním mluvit a vypnula jim mobilní telefony. Vyjádření dětí před soudem byla v rozporu s tím, co o pár dní dříve jedno z nich uvedlo u psychologa. Stěžovatel si je vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je třeba reflektovat názory dítěte, avšak tvrdí, že tyto názory se v posuzované věci často mění z důvodu manipulací ze strany matky. Převážit by měl zájem dítěte na stabilním prostředí. Stěžovatel dále namítá, že mu byl snížen krajským soudem rozsah styku oproti původní dohodě z 6,75 dnů styku v čtrnáctidenních intervalech na pouhé čtyři dny za toto období. Krajský soud nadto označil za špatnou komunikaci mezi rodiči, ale nezabýval se tím, kdo ji zavinil, přitom dle judikatury Ústavního soudu ani neshoda mezi rodiči není nutně překážkou střídavé péče. Obecné soudy podle stěžovatele jen přebírají argumentaci matky.
8. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že za změnu poměrů nepokládají uplynutí delšího doby od původní dohody, odůvodněný nesouhlas s touto dohodou a faktickou změnu poměrů stěžovatele v důsledku narození třetího dítěte. Stěžovatel poukazuje na to, že dohodu uzavíral v době, kdy s matkou dětí vzájemně komunikovali a že matka měla hradit z výživného veškeré jednorázové i nahodilé náklady dětí. Stěžovatel však hradí i výdaje dětí v době, kdy se o ně stará.
9. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že matce nebyla uložena povinnost předkládat mu vyúčtování, jak je s výživným nakládáno. S odkazem na odborné názory uvádí, že i on musí jako řádný hospodář spravovat jmění dítěte a odpovídá za porušení této povinnosti. Stěžovatel uvádí, že u nadstandardního výživného je povinnost vyúčtování namístě, přičemž Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3771/11 ze dne 18. 1. 2012 vyslovil, že "je jistě právem otce, aby požadoval vyúčtování toho, jak je s výživným, pokud jde o tvorbu úspor pro děti, nakládáno [...]". Z pozitivních závazků veřejné moci v oblasti ochrany rodičovství a rodiny pak dle stěžovatele plyne povinnost veřejné moci uložit pečujícímu rodiči povinnost předkládat vyúčtování, a to zejména v případě pochybností o tom, že pečující rodič spravuje jmění řádně, či když výše výživného umožňuje tvorbu úspor. Podle stěžovatele krajský soud zrušil rozhodnutí městského soudu o povinnosti vyúčtování pouze z důvodu neurčitosti a dostatečně se s tímto návrhem nevypořádal a své rozhodnutí neodůvodnil.
10. Zvýšení výživného, k němuž krajský soud přistoupil, podle stěžovatele již zasahuje do jeho práva na výchovu dětí. Na dvě své nezletilé děti je nucen platit celkem 82 000 měsíčně. V součtu s výdaji na třetí dítě, o něž pečuje v P., přesahují jeho výdaje 130 000 Kč, spolu náklady stěžovatele zejména na cestování pak 200 000 Kč. Podle stěžovatele ho vysoké výživné omezuje ve svobodné volbě povolání, má negativní dopad na děti, které rozmazluje a může ničit jejich pracovní návyky. Dle judikatury Ústavního soudu by nadto výživné směřující k vytváření úspor mělo být takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou motivaci drát se o svůj vlastní úspěch. Proto navrhoval, aby výživné bylo sníženo na 20 000 Kč, z čehož 11 000 Kč by bylo hrazeno k rukám matky a zbytek na účty dětí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
14. O takovou situaci se nicméně v posuzovaném případě nejedná. Skutečnost, že nebylo vyhověno návrhu stěžovatele a rozhodnuto o svěření dětí do střídavé péče, a rovněž rozhodnutí krajského soudu ohledně styku stěžovatele s nezletilými, jsou výsledkem úvah o nejlepším zájmu nezletilých. Ty s ohledem na věk nezletilých v souladu s judikaturou Ústavního soudu vycházejí v prvé řadě z jimi vyjádřeného stanoviska, ale za současného zohlednění dalších okolností případu [viz podrobněji např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 23]. K jinému rozvržení styku s dětmi bylo přistoupeno kvůli změně poměrů na straně stěžovatele, který nově pravidelně cestuje mezi B. a P., kde má další dceru. Posléze k určitému snížení počtu dnů styku vedlo zejména to, že se neosvědčil režim, v němž styk s otcem trval po celý týden na základě předběžně vykonatelného rozhodnutí městského soudu.
15. Jde-li o výživné, které je stěžovatel povinen platit, je třeba uvést, že původní výživné bylo stanoveno na základě dohody rodičů. Soudům v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nepříslušelo přezkoumávat výši takto stanoveného výživného, nýbrž to, zda došlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala i změnu výše výživného (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 797/20 ze dne 2. 6. 2020, bod 28). Krajským soudem bylo zjištěno, že příjmy stěžovatele se o polovinu zvýšily (bod 5 výše). I při zohlednění toho, že stěžovatel cestuje mezi B. a P., kde má další dceru, z ústavního hlediska plně obstojí závěr, že není namístě výživné snížit, ale naopak přistoupit k jeho zvýšení. Úvahy krajského soudu, že by měl být reflektován poměr mezi výší výživného, jak byl stanoven v dohodě, a dřívějšími příjmy stěžovatele, a tento poměr zachován i v kontextu významně zvýšených příjmů stěžovatele, nelze označit za vybočující z ústavněprávního rámce. Stanovené zvýšení ani nelze vzhledem k příjmům stěžovatele označit za excesivní (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2484/20 ze dne 29. 9. 2020, bod 11).
16. Napadené rozhodnutí krajského soudu nevybočuje z ústavních mezí ani jde-li o problematiku povinnosti vyúčtování, jak je s výživným placeným k rukám matky nakládáno. Stěžovatelem citovaná pasáž z usnesení sp. zn. III. ÚS 3771/11 ze dne 18. 1. 2012 je vytržena z kontextu, neboť nejde o názor Ústavního soudu, ale o reprodukci části odůvodnění rozhodnutí obecného soudu, přičemž v daném rozhodnutí obecného soudu nebylo shledáno pochybení s ústavněprávním rozměrem. Aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k otázce, zda a případně za jakých okolností by bylo lze přistoupit k uložení povinnosti předkládat vyúčtování výživného, připomíná, že v posuzované věci bylo výživné ve výši 26 000 Kč pro každé z dětí stanoveno dohodou mezi rodiči a že krajský soud nezjistil okolnosti nasvědčující tomu, že výživné není užíváno pro potřeby dětí. Částka, o níž bylo výživné zvýšeno, pak bude placena na účty dětí a má sloužit k tvorbě úspor, tudíž v tomto ohledu není k vyúčtování důvod.
17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu